Když režisér Jean-Pierre Jeunet sháněl muzikanta, který by mu složil hudbu k filmu "Amélie z Montmarteru", jistě věděl, po kom sahá, když oslovil Yanna Tiersena. Mladý elegán z Bretagne, který ještě neslavil třicítku, měl v té době za sebou už čtyři studiová alba, podle kterých muselo být zřejmé jedno - že je schopen složit hudbu, která bude něčím blízká poměrně širokým vrstvám diváků (nehledě na věk či národnost) a přitom něčím specificky francouzská. To, co známe z dnes již poměrně protřelého soundtracku k Amélii, však poodhaluje Tiersena jen z části; jeho skutečný muzikantský záběr je o poznání širší, mnohem kosmopolitnější. Přesvědčit bychom se o tom mohli nejlépe při živém setkání s touto osobností (kéž bychom i u nás dostali tu možnost...), nebo alespoň z koncertního záznamu - jeden takový letos, během tří únorových pařížských koncertů, vznikl a nedávno spatřil světlo světa.

O důkladné práci a seriózním přístupu Tiersena hovoří už obal dvojkompaktu "C'était ici" (něco ve smyslu "Tady se to stalo"). Informačně nijak přebujelý booklet je doplněn sadou dvanácti fotografií na kartonovém papíře (à la polaroid) z koncertu a jeho zákulisí; nejen tímto nápadem, ale vůbec akcentem na vizuálnost připomíná pojetí desek Pearl Jam (v tomto případě dost album "No Code"). Ještě předtím, než se do samotné nahrávky zaposloucháme, doslova se na nás vysypou obrazy, ze kterých se skládá atmosféra vystoupení - pódium obložené všemožnými chrastítky, xylofony, šroubováky, okarinami, tahacími harmonikami, orámované decentním koutem pro smyčcový orchestr, divadelně nasvícené.

Po hudební stránce produkuje Tiersen se svým ensemblem něco jen těžko zařaditelného, přesto velmi pochopitelného, čímsi blízkého a přesvědčivého. Snad je to atmosféra představení evokující lehce melancholické, klidné, rozjímavé nálady, možná jistota, se kterou muzikanti často dost náročné kompozice zvládají, či jejich zřejmý nadhled a hravost, která je prakticky všudypřítomná. Něčím je velmi blízká hudbě ze zmiňované Amélie (také zde zazní většina písní ze soundtracku, motiv "La valse d'Amelie" nevyjímaje, stejně jako na něm i zde zakončuje "La valse des Monstres") - atmosféra Montmartru spojená se zvukem flašinetů, harmoniky a pouličních zpěváků z ní rozhodně cítit je, je to však jen jedna z mnoha hudebních rovin. Zřejmá je odškolenost muzikantů klasikou, v čemž vyniká zejména sám Tiersen na piáno ("Rue des Cascades", "L'absente", či ameliovská "Comptine d'un Quartier"), případně na housle - kam se až dostal s houslovým sólem v "Sur le Fil", je neuvěřitelné (kdejaký hardcorář by mohl závidět) - sympatická je chuť bořit mýty sterilnosti spojené s "vážnou" hudbou.

Zrovna tak žánrové, k dokonalosti dováděné, citace jsou pro nahrávku typické - ať je to klezmersky laděná "Le Jour d'avant", nebo do keltského středněproudu hozená vsuvka "Le Fromveur", není jimi však zahlcena, hlavní linie přibližných sto deseti minut se vine kolem pomalejších, šansonově laděných, křehce a decentně aranžovaných písní; poslední třetina desky zase věrně připomíná atmosféru konceptuálně dokonalého koncertu artovních mágů Pink Floyd "From Oblivion" z roku 1972. Ku prospěchu celkového spádu záznamu je střídání Tiersenova hlasu s bluesově zastřeným výrazem zpěvačky Claire Pichet, později doplněné o Lisu Germano (obě se sejdou při písni "La Parade" - kde je mimochodem doprovází klavír velmi podobný klavíru Johna Calea), k rozměru větší světovosti přidává i střídání francouzštiny s angličtinou (třeba dodat, že dost roztomilou, jak už to Francouzi umí).

Yann Tiersen je muzikant, ke kterému by lecjaký domácí popař mohl chodit na hodiny. Dokáže, s využitím vesměs tradičních prvků, složit něco, čemu musí rozumět v podstatě všichni, kdo mají zájem o hudbu jako takovou a soudě dle spřízněných reakcí francouzského publika i něco, co málokoho popudí, profesionální muzikanty nevyjímaje. S elegancí Francouze hodnou smíchává nesmíchatelné, pak vše balí do specifického obalu, opatří decentní etiketou a může si být jist, že uspěje jak v odstrčených koloniálech, tak v masových supermarketech. Kéž by se někdo takový objevil i u nás.