Jestli se Texasanům Nothing More něco na novince stoprocentně povedlo, pak udržet posluchače ve střehu a neutuchajícím napětí. A to i přesto, že novinka "The Stories We Tell Ourselves" má téměř hodinovou stopáž. Neustálé dějové zvraty však nepřetržitě pumpují adrenalin do žil, a poslech recenzované novinky je tak skutečnou jízdou na strhující rock-metalové horské dráze.

Tvrdit ale, že novinka je nejlepším dosavadním albem kapely, je těžké, neboť Nothing More si vždy dávali záležet, aby na svých počinech měli svým fanouškům co ukázat. Pátá deska je ovšem v jejich diskografii nejnápaditějším a nejdynamičtějším počinem.

Hned úvodní pecka "Do You Really Want It" nenechá nikoho na pochybách, že máme co do činění s bestií, která se nebojí v sobě snoubit divokost Biffy Clyro, emotivnost raných Linkin Park i progrockové motivy. Ten pravý odvaz zažehne druhá plnohodnotná skladba "Let 'Em Burn". Nervózní kytary, melodický základ i screamové momenty jsou famózně nakombinované v jeden živelný obraz. Nothing More tak zvládnou v jeden okamžik strhnout, dojmout i překvapit propracovanou technikou.

Navíc lídr formace Jonny Hawkins je zvíře. Doslova. Jeho živelný projev připomíná zuřivého psa utrženého ze řetězu s neodolatelnou chutí zakousnout prvního pošťáka, kterého potká. Vyhrocené a vokálně strhující eskapády navíc obdivuhodně střídá s melodickými party i metalovým řevem. Lídr jak se patří.

Škoda jen, že tempo ke konci trochu sráží méně výrazné momenty. Hodinová stopáž je pořádná nálož a díky nasazení kapely a pestrosti materiálu posluchači uteče, ani nemrkne, ruka během mixu ale přece jen mohla být přísnější a mohla pár kousků osekat.

Nejhitovější parametry má jednoznačně singl "Don't Stop" s hostujícím Jacoby Shaddixem z Papa Roach. Skladba s hardcorovým tempem i rockovou melodikou je něco, co potřebujete vidět a slyšet naživo. Což není nic složitého. Stačí zajít 28. listopadu do pražského klubu Futurum, kam americká parta tuhle parádní desku zavítá představit. "The Stories We Tell Ourselves" je i přes několik slabších skladeb ve druhé polovině strhujícím počinem, který by žádnému fanouškovi rocku neměl uniknout. Zvlášť ne těm, kteří holdují rozbořeným žánrovým hranicím. Nothing More z nich totiž udělali jen hromádku suti.