Bohužel je to kompilace značně nekompletní. K posluchačům se totiž dostává v podstatě jen materiál, který se (ne)objevil na albech vzniklých až po roce 1990. Celkem snadno se dá zdůvodnit příchodem kytaristy Phila Cambella do kapely - a v současnosti persony, které je po Lemmym s kapelou nejvíce spojována. Ten se sice členem Motörhead stal už v roce 1984, v této době se však kapela coverům vyhýbala, byť ze začátku kariéry na svém kontě jisté zářezy, které by se na výběru "Under Cöver" určitě neztratily (třeba takové přepracování blues "Hoochie Coochie Man" nebo srážka hardrockerů s countryovou divou Tammy Wynette ve "Stand By Your Man"), měla.

Výše uvedené je však v podstatě jedinou výtkou, kterou lze vůči kompilaci vznést. Jedenáctka skladeb je vyváženým vzorkem toho, jak můžou hitové písně jiných interpretů fungovat v humpoláckém heavy rock'n'rollovém podání Motörhead. A to, co je nám na albu předkládáno, funguje sakra dobře - v některých případech dokonce lépe než u originálů. Zářným příkladem budiž "Sympathy For the Devil" z poslední řadovky "Bad Magic" - Lemmy je tím ďáblem, zasahujícím do životů lidstva, ne načančaný a kroutící se Mick Jagger. Osbouneovský "Hellraiser" (společně s albovým souputníkem "Cat Strach Fever" od Teda Nugenta) jsou dobře známými předělávkami - jsou hutné, nekompromisně přímočaré, špinavé.

Zvláštním úkazem je "Starstruck" od Rainbow, ve které si s Motörhead zahostoval Bill Byford ze Saxon. Tady to totiž trochu drhne. Party kolem Lemmyho a Ritchieho Blackmorea jsou přece jen poněkud dál od sebe - svým vzhledem, žánrem i celkovým přístupem k hudbě. Ale dejme tomu, tohle se spíše tak trochu nepovedlo, protože totožná slova o odlišnostech je možné použít i o "Heroes" Davida Bowieho - a v tomhle případě to funguje naprosto na výbornou. Umírněný, neexhibující cover, který se poměrně drží v intencích originálu, je podobně prožitou, posmutnělou výpovědí o jedné tváři stárnoucího rockera - stejně jako je výpovědí o té druhé výše zmíněný song o ďáblovi tahajícím za nitky.

"Under Cöver" nepřináší nic, co bychom od kapely dosud neslyšeli - v tomto případě to platí doslovně. Přesto však desku hodnotím velmi vysoko. Pěkně pohromadě na jednom místě ukazuje kvalitu a originalitu stylu Motörhead, který dovede dát nový funkční kabát i skladbám, které známe jako své boty, a stále to skvěle, místy i lépe, funguje.