Skotské DJské superhvězdě Calvinu Harrisovi nelze upřít dovednost natáčet šablonovité popové blbosti (obyčejné housové beaty, jednoduché zapamatovatelné melodie), na které slyší průměrná posluchačská obec. Nelichotivé prohlášeni hned zkraje, jen co je pravda. Jenže kritizovat Harrise bylo již od počátku jeho kariéry vcelku snadná a často i samozřejmá věc a on sám si se svou vypočítavostí zrovna nikdy moc nepomáhal. Společně s Davidem Guettou a will.i.amem spoluvytvářel sterilní radiový sound, díky němuž je dodnes většina éterové hudby v podstatě zaměnitelná (a na jeho ucházející začátky s indie-elektronikou už si téměř nikdo nevzpomene). Nyní je tady ale rok 2017 a s nim i žánrová otočka o sto osmdesát stupňů. Damy a pánové, dovolte, abych vám představil první album Calvina Harrise, které si OPRAVDU zaslouží vaši pozornost.

Když Calvin v únoru prohlásil, že pracuje na hudbě s nejlepšími umělci naší generace, šlo jeho prohlášení brát ještě s rezervou (jeho předchozí dvě alba rozhodně nebyla skoupá na velká jména). Pak se ale o pár dní později objevil první singl "Slide", na němž s Harrisem spojily síly dvě třetiny hiphopového tria Migos a sám velký Frank Ocean. Už v únoru spatřila světlo jasná letní feel-good hitovka roku, na níž se nám Harris ukázal v poloze nejen schopného producenta, ale také zdatného muzikanta. Je až s podivem, jak se skotskému rodákovi podařilo osvojit kalifornský sound, který v jeho podaní zní přirozeně a svěže - letos asi letnější hudbu neuslyšíte. Je evidentní, že jej okouzlila myšlenka, jaké pocity letní hudba vyvolává a jak tyto pocity rozvíjet. A tato myšlenková cesta jej dovedla až k páté desce "Funk Wav Bounces Vol. 1".

Na ploše deseti písní se tady potkává více než dvacet hvězd současného hip hopu, R&B a popu a nutno dodat, že bonusové body si Harris odnáší za to, jak se mu tohle obrovské uskupení podařilo sjednotit. Ani chvíli nemáte pocit, že by nahrávka byla přeplácaná. Dobrým příkladem budiž "Heatstroke" využívající falsetto Pharella Williamse k přechodu z Young Thugových rozjetých slok ke klidnějším refrénům Ariany Grande nebo podobná "Feels", kde Pharrel převezme otěže, Big Sean přidává swag, zatímco Katy Perry hlavní vokální motiv. Jednotlivé příspěvky působí přirozeně a album po celou dobu drží pospolu. Pravdou ale také je, že i na "Funk Wav Bounces Vol. 1" Harris sklouzává ke šablonovitosti - akorát, že při jejím poslechu nemate tendence skřípat zuby.

Přesto to trochu zamrzí. I když se album příjemně poslouchá, minimálně jeho polovina je zaměnitelná. Samozřejmě snaha nakročit podobným směrem jako Mark Ronson je chvályhodná. I tak by to přece jen chtělo nebát se jít trochu dál a míň sázet na jistotu. V tuto chvíli, ale musí stačit fakt, že se Harris dokázal vůbec hudebně posunout a natočil album, které je perfektním soundtrackem pro (nejen) tyto letní měsíce. A teď hurá na "Volume 2".