Místo této stránky by stačila jedna jednoduchá věta. Prince je prostě nejlepší a basta. Ale chápu, že čekáte trošku víc. Začalo to někdy koncem prázdnin, kdy se na Princově neoficiálním webu zničehonic objevily termíny jeho evropského turné. To způsobilo mezi jeho fanoušky celkem slušný poplach a sháňku po lístcích. Ze zprávy se vyklubala vykvákaná kachna, ale pár týdnů na to se podobné termíny ukázaly i na oficiálních stránkách, a to už byl mezi zasvěcenými pěkný poprask. Nikdo sice neřešil Prince v televizi, nebo v novinách, protože tam ho už nikdo netlačí. Už nepatří žádné gramofonové společnosti, není "otrokem", turné neprovází reklamní kampaně, už je nepotřebuje. Koncert pro 1500 lidí v Norsku byl vyprodán během třiceti minut a lístky stály 130 dolarů! Na ten berlínský pro cca 9000 lidí jsme sehnali místa už jenom na balkón. Akreditaci se mi získat nepodařilo a neznám nikoho, komu ano. Chyběly i zástupy fotografů pod pódiem.

Šáhli jsme tedy do úspor, vzali levnější lístek za 55 euro, půjčili si dodávku a v šesti lidech vyrazili 19. října do Berlína. Po krátké procházce městem a několika marných pokusech zorientovat se v U-bahnech a S-bahnech se před námi vynořila supermoderní kosmická ICC halle a my plni očekávání doslova vrazili dovnitř. Okamžitě nás zmrazilo sterilní prostředí moderní haly s koberečky, eskalátory a nablýskaným zábradlím. Naštěstí se z davu vynořila kudrnatá hlava Romana Holého, který už aktivně organizoval přesun po koncertě na afterparty, ty jsou totiž u Prince vyhlášené. Slyšel jsem i záznam jedné z nich a to je prostě opravdový p-funkový nářez. Romanův plán byl zhruba následující - protože už byl na Princovi ve Frankfurtu, tvrdil, že jak začne hrát staré hitovky, blíží se konec a vyhlášení místa afterparty. To my už však musíme sedět v taxíku a mobilem od kamarádů, kteří se vrací do Prahy, zjistíme klub a bleskově se tam přesuneme. Na Princovi v New Yorku už mu to prý málem vyšlo.

Sekce F, modře označená na našich lístcích, se nacházela až někde u stropu, což se naprosto neshodovalo s naší představou vtrhnout do kotle a pořádně zapařit. Kličkami mezi strategicky rozmístěnými hlídkami německé ochranky se nám podařilo dostat asi padesát metrů od pódia, ale všechna místa byla k sezení a německé gorily nekompromisní. Během prvních songů se sice lidé ze zadních řad pokusili protlačit dopředu, ale černooděnci nedali pokoj, dokud neměli všichni sedící kvalitní výhled a nás bezohledně strkali zpět. Je to sice logicky pochopitelné, mně je však tahle německá organizovaná zábava krajně nesympatická. Přišel jsem si zatančit na Prince, přijel jsem až z Prahy na funky mejdan, nikoliv na sedánek v křesílkách!

Do půl deváté zahříval publikum houpavým funkem DJ a jeho poslední skladba se plynule prolnula s bicími Jonha Blackwella. Jazzový rytmus a známý saxofon prozradil titulní skladbu z jeho poslední desky "Rainbow Children". Z rohu vchází na pódium v bílém obleku a klobouku první host, saxofon svírá pevně v ruce a zvedá lidi z polstrovaných sedadel. Holandská saxofonistka Candy Dulfer hraje sexy jako vždy, rozparky se táhnou po boku jejích stehen a na pódiu už se vedle ní objevuje sám maestro Prince. Namodralý kostýmek, vyztužený límeček, perfektně oholený a se stříbřenkou v natužených vlasech. Během večera střídá kytary a dělá si s publikem, co chce. V první části zazní většina skladeb z posledního alba "Rainbow Children", které je distribuováno výhradně na objednávku po internetu. Kromě funku a soulu je až nezvykle plné jazzu, což Prince také brzy komentuje: "Zapomeňte na rok 1984, teď jsme v roce 2003 a pop je mrtvý!" To dokazuje v perfektních sólech vynikající Renato Neto za klávesami. Zbytek kapely tvoří ještě černý trombónista Greg Boyer, scratchující DJ a údajně (podle odborníků) i tenorsaxofonista Atlanta Bliss - jediný z původní sestavy Princovy kapely The Revolution. Ďábelské růžky vystrkuje vlnící se basistka Rhonda Smith. V krémovém obleku s nažehlenými puky střídá baskytaru se štíhlým moderním kontrabasem a obličej schovává pod stylovým kloboukem. Její pohyby a zvuky, které drtí ze svého nástroje, drtí i moje varlata. Dalekohledem jsem koukal především na ni... Typické princovské procítěné balady střídají svižné vypalovačky s ostrým p-funkovým beatem, který zvedá lidi ze sedadel a táhne k pódiu, ochranku to však vůbec nezajímá. Prince si bere na pódium dámu z první řady a ptá se: "Je lepší brát, nebo dávat?" Dáma odpovídá "dávat" a Prince: "Tak dáte někomu svoje sedadlo?" Rozhozená dáma neví, kolik bije, ale Prince se mile baví a hraje dál. Za jazzovou "Strollin'" by sklidil potlesk na jakémkoliv jazzovém festivalu. Svůj band diriguje nenápadně, ale s jistotou a sebevědomím a kapela ho poslouchá s naprostou přesností. Žádné sólo není zbytečně dlouhé, skladby končí přesně tehdy, kdy končit mají, harmonicky a muzikantsky už zkrátka není možné jít dál. Smrtící byla také zeppelinovská "Whole Lotta Love" nebo podmanivá "Sometimes It Snows In April" s videoprojekcí s padajícími sněhovými vločkami. Prince to komentuje slovy: "Miluju hudbu a miluju lidi, kteří milují hudbu." Míra funkability je v Německu sice poměrně vysoká, ale přesto jsem se musel smát, když si na pódium pozval asi deset lidí jako tančící křoví a musel je přitom učit tleskat na druhou dobu. I VJové patří k profesionálům, minimalistické projekce, založené na jednoduchých, ale nikoliv kýčovitých motivech působí jako přirozený nenucený doplněk k hudební produkci. Fraktálové tripoidní projekce pak přesně reagují na zvuk kytary při Princových sólech.

První část koncertu končí a na řadu přicházejí starší hitovky jako "Sign O' The Times", "The Most Beatiful Girl" a další, což po dvou hodinách bereme jako signál blížícího se konce a podle plánu opouštíme své těžce dobyté pozice. Roman však stále nebere telefon, a když ani po dvaceti minutách žádní lidé neopouštějí halu, vracíme se dovnitř. Bohužel už musíme na svá pravá místa na balkón, kde si teprve uvědomuji velmi čistý a kvalitní zvuk, stejný jako u pódia. Na jevišti mezitím proběhla malá přestavba, Princovy klávesy vyšperkované maskou chladiče z Mercedesu byly přemístěny doprostřed a publikum svorně pěje "Nothing Compares 2 U". I ty nejohranější hitovky dává kapela naplno a Prince, převlečen do sněhově bílého obleku, si vychutnává publikum. Ani jednou při této baladě, proslavené díky Sinead O'Connor, nezazpíval refrén. Pouze hecoval lidi. Během koncertu také prokázal své multiinstrumentální schopnosti a kromě několika kytar hrál i na basu, perkuse a klávesy. Prostor dostali v sólech i všichni ostatní členové doprovodné kapely NPG (The New Power Generation) včetně hostů a byli prostě vynikající. Během koncertu si Prince i trochu zafilozofoval o světě, ve kterém žijeme. Proč se dějí všechny ty hrůzy? Můžeme s tím vůbec něco udělat? Prince věří že ano, prostřednictvím hudby.

Na závěr více než tříhodinové show přidal ještě hit z nejprofláklejších, o kterém si vždy prý říká, že už ho hrát nebude, ale nakonec si stejně nemůže pomoci. S baladou "Purple Rain" se rozloučil se zpívající halou a definitivní tečkou byl jen dvouvteřinový krátký riff z hitu "White Doves". Hudebního humoru prokázal hodně, z několika hitovek zahrál právě třeba jenom krátký riff, zakomponovaný v jiné skladbě, jako to občas dělají jazzmani.

V době, kdy jsou živé koncerty největších hvězd nahrazovány spíše velkolepými show, kdy jde mnohem víc o speciální efekty, převleky, choreografii a výsledný audiovizuální dojem, mě Prince zkrátka dostal. Jeho uječená afektovanost z dob, kdy se pohyboval na vrcholu pop music, už pominula a ve svých čtyřiačtyřiceti letech předvedl ten nejlepší koncert na pomezí funku, soulu, jazzu a popu, jaký si dokážu pro desetitisícovou halu představit. Johny Guitar Watson o něm kdysi řekl: "Je to jako vidět Slye, Jamese Browna a Jimiho Hendrixe v jednom," přidejme k tomu ještě George Clintona a dostaneme dnešního Prince. Na afterparty už nás bohužel nepustili.

Z haly jsme odcházeli jako poslední a potkali rozzářené a zároveň naštvané Monkey Business. Zde je kousek z jejich rozhovoru: "ty vole to je v prdeli", "hmm", "to je prostě v prdeli", "to je hajzl", "zmetek", "já se z toho poseru"... zhruba takhle se Roman Holý a spol. vyrovnávali s tím, že je opět dostal (hrál úplně jiný koncert než ve Frankfurtu, proto také zkrachoval náš plán s afterparty) a byl prostě... nejlepší.

Z jarní části One Night Alone Tour v Kanadě byl pořízen záznam, který se brzy objeví na 3CD. my jsme si koupili třískladbový singl, který je předzvěstí živáku a je to mazec! V obchodech na něj však nenarazíte, zkuste www.npgmusicclub.com.

Zde je kompletní playlist koncertu:

The Rainbow Childern
Muse 2 the Pharaoh
Pop Life
Xenophobia
Money Don't Matter 2nite
A Case of U
The Work pt.1
Extraordinary
Mellow
1+1+1=3 / Housequake/ Roller Coaster with B.E.R.L.I.N. Funk Jam
The Ballad of Dorothy Parker
Strollin'
Gotta Broken Heart Again
Strange Relationship
When U Were Mine
Whole Lotta Love
Family Name
Take Me With U
Raspberry Beret
The Everlasting Now
One Nite Alone (first few lines)
Adore
The Most Beautiful Girl In The World (just one line)
Condition Of The Heart
Diamonds & Pearls
The Beautiful Ones
Nothing Compares 2 U
The Ladder
Starfish and Coffee
Sometimes It Snows In April
Purple Rain

Prince, hala ICC, Berlín, 19.10.2002