Harryho eponymní prvotina vypadá jako pocta nebo vykrádačka sedmdesátkového rocku. Na rozdíl od debutu svého bývalého kolegy Zayna, který zní jako aktuální nahrávka zaměřená na taneční kluby, tváří se deska Harryho Stylese jako výlet do doby o dvě až tři generace zpátky. To je největší přednost a slabina zároveň. Ty písničky jsou zoufale nemoderní, je to naprosté retro, zároveň mají své nepopiratelné kouzlo.

Styles se může holedbat jako velká rocková hvězda, nechává se fotit v růžovém saku a sebevědomí mu nechybí. Jeho deska už není jen na pokraji slávy, je to hudba zpovykané rockové hvězdy, která už má kdeco za sebou, ačkoliv je mu teprve třiadvacet. Posluchač, který se nevyhnul (snad ani nemohl) holčičímu šílenství kolem chlapců z One Direction, může být v šoku z retro zvuku, jenž mu Harry servíruje s naprostou samozřejmostí a lehkostí.

Už první singl, velkolepá balada "Sign Of The Times", avizovala, že tady nepůjde o popík zaměřený na holčičky. Styles hlavně ukázal svou odvahu pustit se do něčeho velkého. Zvuk alba je rockový a Harry se tváří jako vyzrálá superstar, která má na to všechno koule. Překvapivé je, jak jsou texty dospělé: ta tam je bezstarostnost, tady se mluví o samotě, problematických holkách a hořkosti z rozchodů. Fanoušci můžou jen spekulovat, které z textů jsou o bývalé Harryho hvězdné přítelkyni Taylor Swift.

Je tedy na posluchači, zda přistoupí na hru: Stylesovy písničky může brát jako velmi nepůvodní výpůjčky od Eltona Johna, Queen a Sweet anebo jako poctu jmenovaným. Jako by Harry ukazoval, že tohle taky zvládne a raději než k aktuálním hudebním trendům se přiklonil k osvědčené britské tradici. A překvapivě se mu to docela daří. Jsou tu pompézní balady, hippie divnosti v mlžném oparu i přímočaré vypalovačky opepřené zkreslenými kytarami. It's only rock and roll.