Barrel Of A Gun

V rámci tvorby Depeche Mode patří skladba "Barrel Of A Gun" k těm vůbec nejtemnějším. Pusťte si za sebou "Just Can't Get Enough" a "Barrel Of A Gun" - je neuvěřitelné, že tyto dvě nahrávky má na svědomí stejná kapela. Hlavička DM zůstala, ale lidé pod ní se ohromně změnili. Hlaveň bouchačky svým tvrdým industriálním zvukem s perfektními bicími a drásavým textem odráží události, jež se osazenstvu skupiny udály a které jen těsně nevedly k fatálním koncům. V roce 1995 ze skupiny odešel Alan (někteří fanoušci to nestrávili dodnes), David se pokusil o sebevraždu a o rok později po předávkování upadl do stavu klinické smrti. "Barrel Of A Gun" znamenala pro Depeche Mode návrat z pekla, a tak snad ani nemohla znít jinak. Zneklidňující Corbijnův videoklip to zatracení, neklid a zmar ještě znásobuje. (Pavel Parikrupa)

---

In Your Room

K Depeche Mode jsem výrazně pronikla teprve před šesti lety, tedy v době, kdy už jejich hudba víceméně nevyvolávala pobuřující reakce. Spouštěčem se stala hutná "I Feel You", kterou považuji milník kapely. Pokud jste však byli na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozmazleni elektronickým klenotem "Violator", následovník "Songs Of Faith And Devotion", včetně výživných okolností spojených s kapelou, vás mohl poněkud zaskočit. Ačkoliv elektroničtí mágové přidali kytary a v jejich hudbě tak nastal neobvyklý obrat, z dnešního pohledu je to celé jednoduše vývojově uvěřitelné.

Připouštím, že zmiňované album ("S.O.F.A.D.") má nesmírně bohatou a pestrou minulost. Nicméně to, co mě k partě kolem Davida Gahana opravdu přikovalo, byla primárně jejich tehdy odlišná hudba s výjimečnou vizuální složkou. Tento aspekt vnímám dodnes. Detailně vycizelovaná albová verze "In Your Room" s gradujícím napětím, kde je jasně čitelná práce zvukového labužníka Alana Wildera, poté pouze definitivně potvrdila můj status takzvaného devotee. (Jana Kloučková)

---

Home

Lze nějakým způsobem přimět pravověrného rockera k poslouchání Depeche Mode? Ale jistě, lze. Jsem toho zářným příkladem, byť jsem nešel tak extrémní cestou jako můj spolužák z gymnázia, se kterým jsem se potkával na burzách a společně sháněli ty nejlepší rockové vinyly. On však jednou přišel do školy a s úsměvem mi sdělil, že prodal svůj úžasný komplet AC/DC. To samo o sobě by nebylo tak překvapující jako to, že za utržené peníze koupil všechny dostupné desky od Depeche Mode. Tenkrát mě to doslova uzemnilo, bral jsem to jako zradu. Psal se totiž rok 1985, kdy tábory rockerů, metalistů, pankáčů, diskařů a depešáků byly téměř nesmiřitelné.

Uplynulo mnoho let a můj vztah k Depeš se příliš nezměnil. Byl to pro mě pouhý syntetický produkt. Ale člověk stárne, obrušují se hrany mladické revolty a rok 1997 byl pro mě milníkem. Žil jsem po delší době sám a sledoval seriál "Brutální Nikita", kde v jednom díle hlavní hrdinka řeší svůj vztah-nevztah k Michelovi. Po citové roztržce se vrací domů do prázdného bytu a jak jím prochází, což mi připomnělo mou životní situaci, hrála k tomu jako podkres píseň "Home" právě od Depeche Mode. A bylo zaděláno. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Já, který značku DM nikdy nemusel, byť jsem ji samozřejmě znal, jsem hned ráno jel do obchodu a koupil album "Ultra", na kterém se zmiňovaná písnička nachází. Doma jsem ho pak s nadšením pustil a byl u vytržení.

Ano, skladba "Home" je pro mě zlomová, nejenže je opravdu nádherná i po letech, ale učarovala mně a ovlivnila natolik, že jsem kapelu začal poslouchat. Po tomto zásahu jsem jel na jejich koncert vlakem do Bratislavy, když jsem nesehnal lístek na pražské vystoupení. Další, ve vyprodané O2 areně, jsem si však nenechal ujít a něco málo se mi podařilo i nafotit. Postupně jsem vzal na milost i jejich první desky a sleduji, byť už nijak fanaticky, každý jejich nový počin. Tomu se říká osudový zásah jedné písně. (Tomáš Rozkovec)

---

A Question Of Lust

K Depeche Mode mám velmi specifický vztah - úplně nemusím jejich první čtyři řadová alba, naopak nedám dopustit na desky vydané v rozpětí let 1986 až 1997, kdy "Songs Of Faith And Devotion" a "Ultra" jsou mé nejoblíbenější. K posledním nahrávkám si už hledám cestu složitěji. Zlomovým bodem byl pro mě singl s pořadovým číslem dvanáct (obsahující rovnou dvě A-strany) "Blasphemous Rumours / Somebody", druhá v pořadí byla první singlovkou s vokálem Martina Gora, "Blasphemous Rumours" mě vždy fascinovala zvukově a dostávala příběhem o oné dívce, i když Neil Tennant z Pet Shop Boys (v recenzi pro Smash Hits) z tohoto songu přehnaně nadšený nebyl, ale díky této dvojici jsem se o DM začal více zajímat.

Na černočerné "Black Celabration" se objevilo s Martinovým vokálem nejvíce skladeb, je mezi nimi i melodramatická "A Question Of Lust", ke které mám velmi blízký vztah dodnes. Kdykoliv ji slyším, říkám si, že bych klidně bral celou řadovku se značkou DM jen s jeho nazpívanými věcmi - to se částečně splnilo díky sběratelskému boxu k "Sounds Of The Universe", jehož třetí disk přinesl hromadu demáčů s pro mě nezaměnitelným hlasem (ale je mi jasné, že to bez Gahana prostě nejde). Pak mě následně napadají "One Caress", "Home" (ta má v tomto speciálu nepřekvapivě taktéž své místo) nebo z aktuální nahrávky "Spirit" závěrečná "Fail". "A Question Of Lust" graduje se vztahovou zápletkou a zvraty v textu, tak typické pro Gora, a snadno smazává náskok/důležitost oné dvojice z úvodu. (Dan Hájek)

---

Never Let Me Down Again

Jakožto relativně mladý posluchač se k tvorbě Depeche Mode stále ještě dostávám. Začínal jsem na novějších věcech. Celkem barvitě si pamatuji, jak jsem poprvé slyšel desku "Playing The Angel". Bylo to v autě, někdy v noci. Elektronická smyčka v "The Sinner In Me" mě naprosto uchvátila a probudila ve mně touhu poznat další tvorbu těchto legend. Když se nad tím zamýšlím, bude to už skoro deset let.

Od nových desek jsem se postupně dostával ke starším věcem, až jsem skončil u všemi adorované nahrávky "Violator". Totálně jsem jí propadl. Dlouho jsem se zdráhal poznat ještě starší tvorbu, až jsem si konečně pustil kompilaci starších singlů a byl opět fascinován. Proto pro mě bylo velmi těžké vybrat jen jednu skladbu. Aktuálně to mám tak, že si od Depešáků oblíbím každý rok jednu píseň (jakože opravdu hodně) a točím ji pořád dokola, dokud mě neomrzí. U singlu "Never Let Me Down Again" z roku 1987 mám však pocit, že se mi tak snadno neoposlouchá. Miluji ten bouřlivý nástup v prvních vteřinách, ty pronikavé synťáky, výrazný klavír, dramatickou atmosféru a gradující závěr. Přirovnání k drogové euforii je zde doopravdy na místě. Když si chci pustit něco velkolepého, dlouho neváhám, pouštím "Never Let Me Down Again" a "everything's alright tonight..." (Jaroslav Hrách)

---

Personal Jesus (Boys Noize Rework)

Depeche Mode mě nijak neovlivnili. Ha! Když byli nejslavnější, byl jsem moc mladej a teď jsou oni už moc staří. A těch pár songů, které mě svou atmosférou, zvukem nebo melodií oslovily, se za ovlivnění zkrátka označit nedá, #sorryjako. Jestli mě ale něco soustavně ovlivňuje, jsou to remixy. Dobré remixy. Takové, které propojí přístup tvůrců originálu s často zcela odlišným přístupem remixéra. Takové, které originál doslova zprzní a zároveň mu vzdají hold. Takové, jaké dělá třeba Boys Noize. Takže když se řekne Depeche Mode, vybavím si právě tenhle rework a dobu prohopsaných chodidel na brněnské Flédě za časů Greatest Hits Collective. U-hu-hu-ha-ha-ha-u-hu-hu-ha! Party hard! (David Věžník)