Kdyby byl MusicServer.cz nějaký hudební bulvár, asi bych recenzi na "Sea Change" nazval třeba Beckova intimní zpověď. Dvanáct skladeb jeho nového alba opravdu zní jako sonda do bolavé duše jednoho z nejvýraznějších hudebních talentů 90. let. Osm let od chvíle, kdy se o něm díky hitu "Loser" dozvěděl svět, se na nás dívá docela jiný Beck. Cesta, kterou vykonal - od šprýmů "Mellow Gold", přes eklektický hip hop "Odelay", moderní blues "Mutations" až k sexem nabitému funku "Midnite Vultures" - je velkým příběhem uměleckého dospívání všestranného talentu. Jednoduše, ať si Beck obleče jakékoliv šaty, vždy v nich vypadá dobře. Na "Sea Change" už si žádné šaty neobléká a je dočista nahý. Už si na nic nehraje, nefúzuje styly, neschovává se za své vzory, nemění se v divokých metamorfózách. Mistr ironie Beck je na "Sea Change" úplně vážný. Životní krize ho přivedla na pokraj duševního zhroucení a on z ní vytěžil tuto mimořádnou desku. Pro ty, kteří se nad Beckem ušklíbali a pochybovali o jeho nadžánrovém statutu, příležitost změnit názor.

Mnoho napoví už názvy písní. Co byste asi čekali od něčeho, co se jmenuje "Lost Cause", "End Of The Day", "Lonesome Tears", "Guess I‘m Doing Fine" nebo "Already Dead"? Přesná trefa - velkou a těžkou deku. Beck jen s kytarou a střídmým doprovodem své skupiny vypráví o beznaději a marnosti, ve které se nachází. Jeho hlas je ale prostý všeho patosu, je mu cizí i mučivá sebelítost. Řekl bych dokonce, že jeho hlas zní vyrovnaně, rozhodně to není Cobainovské ostří mezi životem a smrtí. Desku jako "Sea Change" obyčejně točí rockeři po padesátce, Beck ji stihl, sotva překročil třicítku. Je to nejbolestnější album, jaké jsem slyšel za posledních několik let. Z desek, které osobně považuji za velmi smutné a přitom ne sebedestruktivní, se na Beckovu rovinu může postavit snad jen "Grace" Jeffa Buckleyho nebo "The Bends" od Radiohead. A jestli půjdeme ještě dál, tak si k Beckovu truchlení klidně připojte Dylanovu slavnou "Blood On Tracks" nebo střízlivější alba Syda Beretta. Beck vědomě navazuje na inteligentní folk a country ("End Of The Day"), bílé obdoby krasosmutnění černého blues. Má asi nejblíže k dnešní (či včerejší) alt.country, jak je známe od Wilco nebo Ryana Adamse (s nimiž ostatně sdílí jmenované inspirační zdroje). Na "Sea Change" se v plné nahotě objevuje to, čeho si možná někdo při všech těch stylových šaškárných nevšiml - Beck je extrémně talentovaný autor s obrovským potenciálem. Na kost odřené melodie všech dvanácti písní jsou perly, za které by druzí platili zlatem.

Pokud Becka sledujete delší dobu, pak při prvních posleších budete hledat náznaky toho, že všechno je jen žert. Žádnou nitku ani šev ale nikdy nenajdete. Beck je vnořen hluboce do své ulity a nevychází z ní ani na chvíli. Náladou tak drží album neuvěřitelně pohromadě, snad jen rychlejší "Paper Tiger" s výraznou jazzovou rytmikou, případně beatlesovská "Sunday Sun" vyčnívá při prvním poslechu. Prostý zvuk Beckovy španělky a jeho kapely sonickými efekty zahušťuje stejně jako na "Mutations" zvukový mág Nigel Godrich. Obzvláště silné jsou smyčcové aranže, třeba když na sebe v refrénu "Lonesome Tears" jakoby berou podobu vodopádu Beckových slz. Godrich naštěstí se smyčci pracuje velmi střídmě a jen s nimi dokresluje melodie. To ostatně platí o všech jeho vylepšeních. Stejně jako u Radiohead nebo Travis dokáže stát v pozadí, pro pozorné posluchače pak pečlivě připravuje lahodné menu. Pokud ale znáte jeho práci lépe, na několika místech ho lehce nachytáte na hruškách, třeba když použije zvuk, který už někde použil. V "The Golden Age" je vazbící efekt velmi podobný tomu z "Karma Police", konec "Sunday Sun" je stejný jako v "Electioneering". (Dobře, přiznám to - jsem posedlý "OK Computer" a všude ho slyším, ale ty efekty jsou prostě tak stejné!)

Jediná výrazná slabina "Sea Change" je v textech. Klišé, které Beck zpíval na "Mutations" a "Midnite Vultures", byly součástí jeho hry, na "Sea Change" se mu ale nedaří najít k náročné hudbě ekvivalentní protiklad ve stejně závažných textech. Jakoby v bolesti, kterou cítí, hledal útěchu zase jen v dalších klišé. Texty typu: "Na okně sedí pták, neslyším, když zpívá / Slunce nesvítí, ačkoliv je den," přece jen mají daleko do Yorkových paranoidních vizí z "Bends". Na vybuchující texty Beckových prvních alb můžete jen vzpomínat, za zmínku stojí alespoň zvláštní obrazy mořské potopy z "Little One".

Tak jako se to jednou musí říct dívce, do které jste se zamilovali, i já to musím říct albu, ke kterému cítím něco silného - "Sea Change" je neuvěřitelně krásná deska. Nebezpečně krásná, i když trvá chvíli, než se vám dostane pod kůži. Beckovo tesknění vás může na první poslech nepříjemně překvapit, zejména pokud toho podivína sledujete delší dobu a máte (stejně jako já) v oblibě jeho mezižánrové mutace. Jenomže i když máte zrovna dobrou náladu, svítí slunce a všechno se vám daří, Beckovo krasosmutnění vás přes propast nálad určitě osloví. Už mu neříkejte Public Enemy ani Prince naší generace, nýbrž Dylan naší generace. Melancholie je nakažlivá, proto na "Sea Change" dejte dobrý pozor! V kombinaci s podzimními plískanicemi to může být dost temný koktejl. Všechno ale Beckovi rádi odpustíte - i když vám po poslechu "Sea Change" zůstane trochu skelný pohled.