Není to jediný dárek k jejím letošním narozeninám. Druhý v podobě rok natáčeného dokumentu "Nebe, peklo, Lucie" odvysílala v sobotu 8. dubna Česká televize. My se ale v naší recenzi budeme věnovat albu, které bylo jedním z nejvýraznějších v rámci tuzemského popu devadesátých let.

Lucie Bílá k němu mohla přistoupit úplně v klidu. Měla za sebou spolupráci s Petrem Hannigem a s metalovým Arakainem, ale až deska "Missariel" znamenala opravdový start její sólové kariéry. Nebylo na ni vyvíjeno žádné očekávání a autorská dvojice Soukup - Osvaldová byla plna nápadů pro dobré písničky. Trojice ani neměla chuť se nějakým způsobem trefit do vkusu rádiových dramaturgů. Chtěla si nahrávku udělat po svém, bez jakýchkoliv konvencí, udělat ji přesně tak, jak chce. Popově uhlazeně, ale přitom šíleně, punkově, trhle. Je nutné si uvědomit, jaká byla tenkrát po revoluci doba. Lidé těšili z nabyté svobody, z toho, že skončila cenzura, proto se hodně dařilo i extrémnějším odnožím muziky. Netřeba dodávat, že písničky "Útěk", "Maratón" nebo samozřejmě "Láska je láska" se hity přesto staly a doprovází zpěvačku dodnes.

Bílá do tohoto zdánlivě nesourodého schématu zapadala pojetím svého uřvaného zpěvu. Ondřej Soukup tvrdí, že se skrz její hlas propojilo nebe s peklem, atmosféra písní a jejich pojetí však spíše desku táhne do temnot. Bílá také v té době byla opravdu rebelka každým coulem. Nechtěla být žádnou krásnou princeznou, byla ověšena milionem křížů, oblečena v čemkoli, co mohlo alespoň trochu provokovat. Jak zpívala v pozdějším hitu "Jinak to nebude" - "kudlanka nábožná, leč bezbožná" - dnes přiznává, že ač je pokřtěná, u zpovědi nikdy v životě nebyla. Nebála se zpívat o tom, jak miluje sex, pila a kouřila.

Ruku v ruce s tím šel i klip "Láska je láska". Byla tu ale i druhá stránka věci - teprve se hledaly hranice, kam až lze v umělecké svobodě zacházet, a veřejnoprávní televize nevěděla, co vše může vysílat. Proto klip zakázala a zahraniční televize se začaly zajímat o to, jestli se u nás zase neobjevuje cenzura. Lucie Bílá prostě byla úplně jiná než dnes, kdy jejím největším rebelstvím je pár metalových koncertů s Arakainem. Už proto časté srovnávání s Madonnou značně pokulhává.

Novou edici desky dostal na starosti Ondřej Soukup. Se zvukem toho nechtěl příliš dělat, protože je přesvědčen, že už ten původní byl dost dobrý. Zato si však hodně vyhrál s bonusy, které umístil na druhý disk. Jedná se o skladby z té doby určené spíš pro opravdové fanoušky Lucie Bílé a fajnšmekry. Je však zábavné sledovat, jak Bílá dokázala svým projevem strhnout i ostatní k odlišnému pojetí zpěvu, než jak je známe. Je tomu tak u Ilony Csákové ve zmiňovaném megahitu "Láska je láska", u Jiřího Korna v dobové raritě "Jedu dopředu", u části J.A.R. ve skladbě "Whaw Whav Geaorge Denis" i v "Disco Dance" u Martina Pošty.

Do bookletu přidal Soukup i vzpomínky k jednotlivým písním a dobře udělal. Je to edice, která je důstojná významu desky a připomíná, jak dnes nejuznávanější a nejúspěšnější zpěvačka, kterou mnozí odsuzují za to, že rozdává růžence, pořád mluví o dobru a lásce, kamarádí se s knězem Zbigniewem Czendlikem a snaží se být zpěvačkou pro všechny, divoce a nespoutaně začínala.