Duo Fynn Claus Grabke a Phillip Mirtschink má zálibu ve svých chopperech, jejichž dílna je prý v Německu vyhlášená. Podobného úspěchu se pokoušejí dosáhnout i na hudební scéně se svým pouštním blues-rockem. The Picturebooks si vystačí s málem. Důležitá je nosná melodie, syrová autentická atmosféra, skromná bicí souprava bez činelů, jedna kytara a řezavý Grabkeho hlas. Nic víc na "Home Is A Heartache" nehledejte, ale překvapivě to je více než dostačující.

Kombinace blues a rock'n'rollu je již několik let na vzestupu a mohou za to zejména revoluční kapely The White Stripes a The Black Keys. Z jejich odkazu vznikla celá řada zajímavých uskupení a jedním z nich jsou i němečtí parťáci, kteří si říkají The Picturebooks. Hudbu dělají pro radost a zpočátku žádné vážnější ambice neměli. V roce 2014 ale sklidili poměrně velký úspěch s debutem "Imaginary Horse", ve kterém zaujali pro Evropu nevšedním zvukem i vizáží typických amerických motorkářů.

Zatímco debut působil jako takové oťukávání, co na jejich osobité pojetí rock'n'rollu řekne hudební veřejnost, na dvojce "Home Is A Heartache" už působí odvážněji, sebevědoměji a syrověji. Do posluchače to perou od úvodního intra docela slušně. Žádný vycizelovaný zvuk. Pěkně plechový garážový sound s podladěnou, bluesovou kytarou. Bicí zní, jako kdyby byly nahrány na ulici (ve skutečnosti album nahrávali ve své garáži mezi choppery), a zpěv Grabkeho vlastně také není vždy stoprocentně čistý. Jenže ta směs stylů a vůní svobody, nespoutanosti a entuziasmu v dokonalé atmosféře vyprahlé pouště je prostě neodolatelná a zbytek se odpouští velmi snadno.

Hned u pecky "Wardance" se posluchač chytí na nahozený naviják a visí na každém špinavém tónu, který The Picturebooks nadhodí. Ještě výraznější je titulní skladba "Home Is a Heartache" s lehce nostalgicko-melancholickou atmosférou, která už k blues-rockové hudbě prostě patří. Baví zejména celá ta zvuková kompaktnost, kterou vytváří s minimem nástrojů a s o to větším odhodláním. Oproti jiným garážovým partičkám nepůsobí The Picturebooks flegmaticky, respektive je cítit, že svou hudbu berou zcela vážně, nic nešidí a syrový zvuk není jen projevem nedostatku invence.

Pokud posluchače, po poslechu celé více než čtyřiceti minutové nahrávky, přepadne jakási tíseň, není se čemu divit. Album má velmi pochmurnou, zemitou atmosféru. Slunce je v hudbě The Picturebooks žhavé, ale tím nepříjemně štiplavým způsobem, vítr je ostrý a písek se boří pod každým krokem a místo vody je k ruce jen laciná whiskey (však si poslechněte až hypnotické kousky "Cactus", "The Murderer" či "Bad Habits Die Hard"). Přesto nebo právě proto je jejich druhý počin něčím, co by nemělo zůstat mezi novými deskami nepovšimnuto. A ani jejich set na hradeckém Rock for People by fanoušci blues-rocku neměli vynechat.