Steve Hackett, vynikající kytarista, který bývá označován za toho, jenž začal hojně využívat ve své kytarové hře tzv. tappingu, Eddie Van Halen s tím přišel přeci jen až o několik let později, započal svou sólovou dráhu v roce 1978 po odchodu z Genesis. Ač lze v jeho hudební kariéře vysledovat několik tvůrčích etap, většinou se jeho desky držely nadprůměru. Posluchač si však mnohdy musel hledat k jeho tvorbě cestu, která nebyla vždy zrovna mramorem dlážděná. Hackett totiž našel zalíbení v mísení všech možných, mnohdy i hůře slučitelných, hudebních stylů a vlivů a tak s výjimkou dvou prvních alb, ta další, pokud nebyla kompletně věnovaná klasické hudbě, trpěla jakousi nekonzistentností. Přes uvedené zdánlivé překážky, stálo za to se k poslechu opakovaně vrátit. A nejinak tomu je i u nového počinu "The Night Siren".

Album, které přináší jedenáct kompozic, je hojně inspirováno zážitky z cestování a zároveň odráží společenskou a politickou situaci ve světě. Interpret, společně s manželkou, v uplynulých letech navštívil mnoho rozličných zemí. Ty ho inspirovaly natolik, že určité flashbacky z nich promítl do nové tvorby. Mnohé z nich pouze pocitově - prostřednictvím svého kytarového umu. Steve Hackett je kytarový mág, který dokáže na svůj nástroj vykouzlit mnohé. Jeho styl hraní je odlišný od ostatních špičkových hráčů a zároveň velmi snadno rozpoznatelný. Neudivuje jen rychloprstou ekvilibristikou, ale jeho hlavní síla spočívá v tom, že dokáže zkomponovat kytarová sóla tak, aby svými zvuky, často jen zpětnou vazbou, společně v tandemu s expresívními bicími, převyprávěla třeba pohnuté dějiny Skotska ("In Another Life"), zhmotnila pocity v oku hurikánu ("El Niño") či namalovala mrazivá pole s polární září na Islandu ("Fifty Miles from the North Pole").

Druhá část poznatků z cest se odráží v použitých hudebních nástrojích a vlivech, které jednotlivými skladbami prorůstají. To sice dělal již dříve, kdy se tu a tam na jeho nahrávkách objevila nějaká orientálně-východní tématika. Nová deska je jimi však doslova prosycena. Mnohdy skladbu jen uvádějí, aby pak na jejich základech mohla vyrůst klenutá kompozice typická pro britský progresivní rock. A tak vedle indických sitárů, které lehce evokují hru George Harrisona či španělské kytary, se objevuje peruánské charango ve skvěle vystavěné a vygradované "Inca Terra". Poměrně často se tu objevují středně východní motivy v podobě smyčcového orchestru. Bohužel četnost použití těchto motivů je na pováženou. Co se v jedné písni může zdát zajímavé a oživující, může už v dalších vadit.

Jak už bylo napsáno, Steve Hackett je skvělý instrumentalista. Nikterak však nezaostává ani jako zpěvák, byť jeho hlasový rozsah je limitující. Dokáže sobě napsat píseň tak, aby nebyl tento handicap nijak slyšitelný. Ve vícehlasech mu zdatně pomáhají další doprovodní hudebníci a zpěváci z různých koutů světa. Čímž chtěl interpret poukázat, že hudba, stejně jako pták nezná hranic. Toto motto je velmi zdařile shrnuto a podtrženo v nádherném finále alba v podobě písně "West to East", jak se původně měla nahrávka jmenovat.

Hodnotit "The Night Siren" není úplně jednoduché. Album, roste s každým přehráním, ale má i své mouchy. Poslouchá se dobře, byť působí lehce nesourodě. Je to možná daň za autorovu snahu dostat na nahrávku co nejvíce hudebních témat a nástrojů a tím podtrhnout téma oné svobody, hudby bez hranic, kdy zpěv sirén se vznáší a volně se šíří nade všechny zdi a bariéry.
Při opakovaných posleších lze nalézt skutečné perly. Některé z nich dají dokonce vzpomenout na tvorbu raných Genesis. Skladby jsou umně zkomponované, mají mnoho nástrojových vrstev a vynikají svou barevností, byť ona různorodost může někomu být na škodu. Ač nahrávka není čistě instrumentální, svá nejsilnější místa odkrývá právě v kytarových sólech, která skvěle podtrhují náladu kompozic a vždy posouvají poslech o pomyslné patro výše.

Má výtka, krom zmíněné nekonzistentnosti, směřuje k častému používání východních motivů. Nahrávce též příliš neprospělo, že odstup mezi skvělým albem "Wolflight" z roku 2015, není příliš velký a do nového repertoáru byl zapracován i materiál, který byl připravován pro zmíněnou desku. V úvodní kompozici "Behind the Smoke", byť se jedná o velmi silnou a emotivní skladbu, je slyšitelná podobnost s Wolfligtovskou "Corycian Fire" a je možné vysledovat i další, již dříve použité motivy, což může posluchače, znalého Hackettovy tvorby, uvést do podivného stavu déja vu.

I přes všechny výtky, pokud vše sečtu a podtrhnu (k tomu přidám pěkný obal), se překlápím od sedmi bodů k 8/10.