V říjnu uplynulého roku ti vyšla deska "The Wave". Obdržel jsi nějaké rady, co se sólové kariéry týče?

Určitě jsem začal více naslouchat radám od jiných lidí. Když jsem na sólovém albu začal poprvé pracovat, měl jsem představu, že se sám zavřu ve studiu a budu skládat. To ale nebyl ten nejzdravější přístup a navíc mi dost rychle vyprchala inspirace. Když se na to ale podívám z filozofičtější stránky, deska vzešla z velice temného období mého života, z něhož jsem se dostal právě díky terapii a komunikaci s lidmi a naslouchání jejich radám.

Byl pro tebe i proces nahrávání desky určitou terapií?

Cítil jsem se ještě velmi obnaženě, co se emocí týče. Léčil jsem se ze závislosti na drogách, a tak jsem absolvoval především mnoho té opravdové terapie. Ta se právě značně promítla do alba. Existovaly věci, o nichž jsem chtěl mluvit, ale ještě jsem úplně nevěděl, jak je zformulovat do vět.

V Keane jste měli textaře, tentokrát ale za texty stojíš ty sám. Byla to pro tebe premiéra?

Vždycky jsem skládal a když se Keane rozjížděli, s Timem jsme se o textařskou práci dělili. Postupně se však Tim stal textařem vynikajícím a mně ve stejnou chvíli zase docela začalo jít zpívání. (smích) Naše role se tak jasně vyhranily. Nikdy mě ale skládání nepřestalo zajímat, ačkoliv jsem třeba zrovna neměl kreativní energii. Ta se ke mně spolu s osobními problémy vrátila. Otextoval jsem hodně věcí, než z nich vzešlo něco kvalitního. Pro album vzniklo původně třicet až čtyřicet skladeb. Člověk musí vychytat hodně fíglů.

Jak proběhly první sólové koncerty?

Absolutně skvěle. Nejpříjemnější změnou je kontrola, kterou mám nad skladbami. Netvrdím, že mě nebavilo zpívat skladby Tima s Keane, je tomu přesně naopak. Když ale člověk stojí na pódiu a zpívá texty někoho jiného, často si připadá spíše jako překladatel.

Ke skladbě "Quicksand" jste natočili video, v němž figuruje malý chlapec. Je skladba určena příští generaci?

Písničku jsem napsal pro svou dceru a sděluji jí několik věcí. Chci, aby věděla, že tu teď pro ni jsem, což nebylo vždy samozřejmé. Zároveň jsem ale nechtěl sklouznout k otřepanému sentimentu. V písni se odráží zkušenost s mým životem, místy působí až schizofrenicky. Myslím, že je důležité děti vybavit znalostí, že život není procházka růžovým sadem. Vyrostl jsem v rodině, která fungovala zcela idylicky, a já neměl tušení, jak moc vám může život podrazit nohy. To jsem chtěl své dceři sdělit, aniž bych ji samozřejmě vyděsil.

V mnoha komentářích na YouTube si fanoušci stěžují, že jim chybí keanovské piáno. To jsi ale asi přejímat nechtěl, že?

Ale tak trochu piána tam taky mám. (smích) Chtěl jsem ho ale použít jinak než v Keane. V podání Tima totiž klávesy zněly téměř jako kytara. Tomu jsem se chtěl vyvarovat. Prvky dřívější hudby a naší společné inspirace jsou na mém sólovém albu určitě k nalezení, ale nechtěl jsem, aby má deska byla replikou Keane. Hodně mě baví, že člověk není svazován rolemi, které mu jsou ve skupině přiděleny. Objevuje se tam hodně kytar, smyčcový kvartet i dechy. Některé skladby mají sborový, gospelový nádech, což by nám s kapelou tehdy neprošlo.

Nyní už nevyhnutelná otázka: jak mrazivé bylo moře, když jste fotili přebal desky?

Strašně. Fotili jsme ho v červnu a naivně jsme se domnívali, že by mohlo být docela pěkně. Byl to ale jeden z nejstudenějších červnů v historii. Focení navíc probíhalo brzy z rána nebo o půlnoci, abychom chytili tu správnou temnotu. Fotografy totiž moc nezajímají teplé slunečné dny. Na finální produkt jsem ale pyšný a díky hodinám stání v moři na jeho focení jen tak nezapomenu.

Na co se můžou čeští fanoušci během tvého koncertu v Roxy těšit?

V Praze mé turné odstartuje, takže plánujeme dovézt hlavně spoustu energie. Odehraju samozřejmě novou desku, ale určitě dojde i na nějaké vychytávky a bonusy.