Soudě dle všemožných zpráv, reakcí na prohlášení skupiny a zaručených novinek, které se v průběhu posledního půl roku objevovaly s železnou pravidelností na většině českých i zahraničních webových časopisů, předpokládám, že zavládl hlad po nové desce Foo Fighters "One By One". Ukojen byl v říjnu, kdy album vyšlo. Někomu bude ale možná stále lehce poškrundávat v žaludku. Přeci jen, božská mana, za jakou by desku někteří rádi měli, to holt není.

"One By One" začíná dobře našláplou "All My Life" s podivuhodnou gradací, která je na jedné straně klasickým kytarovým hitem, na druhé patří k nejostřejším skladbám desky. Obdobně kvalitní a přímočará je i následující pecka "Low". Bohužel, čtyřka a pětka ("Have It All" a "Times Like These") už znamenají pokles nasazeného tempa, ani ne tak rockového, jako spíše invenčního. Ani by nevadilo, že "Times Like These" či "Disenchanted Lullaby" se nesou ve veskrze radiové tónině (nemám na mysli česká rádia), více mě zaráží nenápaditost kompenzovaná refrénovým pokřikem nebo rádoby líbivou melodií. V zápětí se ovšem Foo Fighters vzedmou k mocnému útoku, jímž jsou bezpochyby písničky "Halo" a především "Tired Of You", která mě z "One By One" zaujala asi nejvíc, a to pro svou jednoduchost, o níž lze s přehledem říct, že v ní spočívá síla hodná rockových mistrů. I mezi zbylými kousky se ještě najde nějaký ten "výjimečný" moment - např. stroze učesaná, hopsavá skladbička "Overdrive".

Při hodnocení nové desky Foo Fighters se přímo dere na světlo srovnání se dvěma personálně "spřízněnými" soubory - s Nirvanou a s Queens Of The Stone Age. Zatímco ta první byla podstatně undergroundovější, špinavější a po "Nevermind" i méně čitelná, "Královny doby kamenné" se zase otáčejí hlouběji do hardrockové minulosti, a tak trochu kašlou na melodie. Grohlova domovská banda zmíněnou dvojici doplňuje a představuje jakousi její komerční variantu. Foo Fighters hrají nenáročný melodický rock s nádechem ostřejších kytar, které mají k původním grungeovým kořenům už hodně daleko.

Dlouho jsem se rozhodoval, zda zvolit šest či sedm bodů. Ona deska "One By One" není žádný zázrak moderní hudby, ale za to jí nelze upřít solidní tah na branku, který jistě mnoho posluchačů odzbrojí. Navíc musím uznat, že Grohl a spol. tomu, co dělají, nepochybně rozumějí, pročež vědí, co na jejich fanoušky (a vlastně na většinu rockových) platí. A to je důvod mnou udělené sedmičky - téhle desce totiž nejde alespoň po profesionální stránce nic vytknout.