Pražští Peter Pan Complex byli tentokrát těmi, kdo po Holden Caulfield a No Distance Paradise převzali štafetu solidního předskokana pražského vystoupení, jenž se však hlavním hvězdám logicky nemohl ani zdaleka přiblížit. Kapela poháněná třemi kytarami a zpěvem Jordana Haje, jehož životní partnerkou je zpěvačka a moderátorka Emma Smetana, si vysloužila poměrně pozitivní ovace, mohly být však ještě o něco lepší, kdyby bylo protagonistovi lépe rozumět a písně se neslévaly v jednolitý slepenec bez charakteristického zvuku.

To Kensington samozřejmě nehrozilo, jejich sound je bezpečně rozpoznatelný a masivní tlak valící se z reprobeden od úvodní "Regret" až do konce vystoupení nepostrádal nic z toho, co nás na pěti předchozích koncertech nizozemských superhvězd tak uchvátilo. Bez jakýchkoliv konfet, dýmů či obrazovek, s jednoduchou světelnou show a zanedbatelným zlomkem patnáctitisícových davů, na něž jsou muzikanti zvyklí ze země tulipánů i velkých evropských festivalů, se pražská show spolehla jenom na muziku. A úplně to stačilo.

V černém oblečení vystupující spolupracovníci i kamarádi setlist poskládali až na výjimku v podobě "Home Again" jen z posledních dvou alb. Nepřekonatelná desítková kolekce "Rivals" i podzimní nástupce "Control" reprezentovaly kapelu hned osmi kousky, je tedy zřejmé, že se Kensington nehodlají spoléhat na minulost a míří stále dopředu. Svědčí o tom ostatně i asi nejpřekvapivější hudební spolupráce loňského roku, na níž se formace spřáhla - a to se podržte - s tranceovým DJem Arminem van Buurenem. Škoda jen, že se v celém balíčku nenacházely také sladce popové refrény z "Done With It" a novinky "Rely On".

I bez nich si ale parta kolem Eloie Youssefa dokázala bez problému podmanit publikum tvořené z velké části také jejich rodáky. Pro ty, kteří je viděli prvně, mohla být střídmější komunikace, přísně zkosený pronikavý pohled a nepříliš časté úsměvy ze strany kapely signálem, že něco není v pořádku, pravdou ale je, že takto hrají Kensington skoro vždy. Ačkoliv se jinak jedná o veselé chlápky, kteří nikdy nevynechají pořádnou párty, na pódiu se především předák mění v živelnou bestii s přesvědčivým přednesem.

V táhlejších skladbách v úvodu setu mu ještě stačí během písně "Rivals" obřadně sundat kapuci a přivést skladbu do bouřlivého kytarového finiše. Jindy se během balady "Sorry" poddá závěrečnému slovu "Frooooom" takovým způsobem, že se vám z jeho nekonečného a emočně drásajícího zpěvu zježí všechny chlupy. V hitu "War" s roztančenou kytarovou linkou rozezpívá a rozeskáče vyprodaný klub tak suveréně, že je z toho vrchol večera. A když už to po oblíbeném zvířecím závěru ve zničující "Little Light" vypadá na ručník a sprchu, vrátí se kapela na scénu s českou vlajkou a po titulní "Control" a největším hitu "Streets" zařadí ještě brutálnějšího nástupce "St. Helena", málem padá ze zdi omítka. Tohle je hardcore. Jak žánrově, tak pocitově.

Spasitelé indie-rocku tak mají za sebou díky vyprodanému Lucerna Music Baru další milník. A vzhledem k tomu, s jakou vervou a nedočkavostí zpěvák bubnoval do kytary před posledním refrénem "Home Again", kdy už se nemohl dočkat, až se do toho zase opře, je znát, že Kensington ještě mají na to, zaplnit u nás i větší prostory. A to je dobře. Protože pro kapely, které na pódiu nechávají celý svůj život a naperou do vás emoce tak, že se z toho musíte sbírat ještě cestou domů, u nás bude vždycky místo.