První dva roky nového tisíciletí musely být pro Tracy Chapman poměrně náročným obdobím. Alespoň na stavech, ve kterých skládala písně pro novou desku "Let It Rain", není patrně co závidět. Anebo spíš naopak, měli bychom před nimi zachovávat hlubokou úctu, neboť nahrávka, která díky nim vznikla, je silná, v něčem opravdová, velmi syrová, přitom neobyčejně krásná. Krásná jako sychravé podzimní dny, mrholivá rána a mlhavé večery, které jsou přes všechnu svou nepohodlnost a neútulnost v něčem čisté a přitažlivé.

"Jen ať prší / když procházím těmi neznámými ulicemi / za někým kdo nemá jméno/ tak jako já / když jsem dole" jsou první slova, která z desky zazní, slova titulní písně "Let It Rain", která v lecčems předurčuje budoucí dění. O nic nadějnější nejsou totiž ani texty následující; slyšíme z nich volání po někom, "kdo to za mě vezme, až se znovu rozední" ("Another Sun"), cítíme strach z "toho, co někteří dělají, když se setmí" ("In The Dark"), o trochu později stesk nad "tělem, co rozbíjí vysněné obrazy" ("Broken"). Kdybychom šli dál a připustili i malou míru spekulací, dal by se v minulých dvou letech zpěvačky vypozorovat i vývoj patrně zhrzené, či nedostupné lásky (první dvě z následujících písní pocházejí z loňska, třetí z letoška). Napřed zpívá "ty jsi ten pravý... / jsem si jistá v srdci / šťastná a svobodná" ("You Are The One"), později "skoro už jsem dosáhla na to, co jsem chtěla / skoro jsem našla dříve ztracené / skoro jsem zachránila tebe i mne ... / ale nikdy ne úplně" ("Almost"), ke konci desky "všechno je to v jediném slůvku / ze rtů, které se jednou toužebně dotýkaly mých / všechno je v jediném slůvku / sbohem" ("Goodbye").

"Let It Rain" je album plné smutku, melancholie, nostalgie po něčem, co se již nevrátí, přesto to nejsou gesta okázalá a prázdná a k baladickým klišé mají velmi daleko. Nahrávka ani nevyznívá beznadějně a zhrzeně. Reprezentuje dva roky života zpěvačky, ve kterých zcela jistě a přirozeně docházelo i ke světlejším chvilkám. Kdybychom naopak dali stranou jen skladby, které jsou laděny optimisticky, pohodově (více než dvě - "Say Hallelujah" a "Happy" - bychom tedy asi nenašli), mohly by dokonce vzbouzet až kýčovitě spokojený dojem. V kontextu ostatních mají však docela jiný význam a (už vzhledem k množstevnímu poměru k těm temnějším) jejich místo je zde zcela pochopitelné a potřebné.

Významnější roli, než by se na první poslech mohlo zdát, představuje samotná hudba. Není vtíravá, je jí velmi poskromnu (někdy člověka může až dráždit její neprůbojnost), přitom výsledný pocit z desky ovlivňuje minimálně stejně tak intenzivně, jako texty. Ideálně podtrhuje náladu skladeb pomalejších a depresivnějších (patrně vůbec nejsilnějším místem je - právě dík harmonickému prolnutí strachu nahánějícího textu a rozmazané, doslova třesoucí se melodie - "In The Dark") i těch, které mají vyznívat nadějně (ne nadarmo se do rádií dostala "Say Hallelujah" či "You Are The One"). Zrovna tak rytmy, které často jakoby jen z dálky šuměly či tepaly, náladu skladeb předurčují a zintenzivňují jejich atmosféru (v pojetí aranží by se daly najít i souvislosti se současnou tvorbou Björk), v jiných místech jsou téměř rockově jasné, někdy mají až zamrzle naivní půvab (alespoň "Broken" svou čistě countryovou podobou trochu vyčnívá).

Šesté album Tracy Chapman "Let It Rain" je dílem, před kterým nezbývá než hluboce smeknout. V imaginárním slovníku výrazů pro hodnocení uměleckých počinů by se u pojmů jako je procítěnost, opravdovost, srozumitelnost, přístupnost a obsahová neplochost... měly prioritně objevit odkazy na nejnovější počin této černé zpěvačky, původním vzděláním antropoložky, v současnosti jedné z nejautentičtějších písničkářek.