Když jsme se na předvánočním srazu musicserveru bavili s kolegou Tomášem Parkanem o tehdy se blížícím koncertě Eltona Johna, na nějž jsem se chystal vůbec poprvé, zaznělo z jeho úst něco ve smyslu: "To víš, jsou vystoupení, u kterých se nemusíš ničeho bát. To bude prostě dobré." Měl pravdu, bylo. A podobně by se dalo hovořit i o Josém Gonzálezovi, který se po předloňském turné s kapelou, během něhož navštívil kromě Lucerna Music Baru také Colours Of Ostrava nebo maďarský Sziget, opět vrátil do Prahy, tentokrát ale posílen o jedenadvacetičlenné těleso The String Theory.

Večer začal i přes absenci předskokana s mírným zpožděním a také nepříliš lichotivou návštěvností. Forum Karlín bylo sice díky charakteru koncertu asi ta nejrozumnější volba, ale ani spolupráce na hudbě k filmu "Walter Mitty a jeho tajný život", odehrání skladby "Crosses" v brilantní videohře "Life Is Strange" nebo použití jeho největšího hitu "Heartbeats" v seriálech "One Tree Hill", "Sběratelé kostí", "Doktůrci" či reklamě na televizory od Sony nepomohlo tomu, aby zpěvák tak velký prostor zcela zaplnil. Na popularitu takových Placebo nebo The Prodigy, kteří měli na stejném místě narváno, zatím zkrátka González logicky nemá.

Vše začalo dlouhým smyčcovým intrem, po němž si zpěvák sedl na židličku a s kytarou odzpíval "Every Age" z poslední desky "Vestiges & Claws", aby na jejím konci opět následoval dlouhý smyčcový dojezd. Samotná skladba se ve svém jádru příliš nezměnila a aranžérské úpravy byly spíše kosmetické. Podobně dopadla i píseň "The Forest" ze stejné kolekce, jejíž nenápadné oživení dechy zaznamenal nejspíš jen málokdo.

Do jiných písní se ale zase zasahovalo výrazněji, například rytmičtější "Down The Line" už byla obohacena o živelnější perkuse a potlesk publika, zatímco "What Will" doplnily aranže jak ze Stingova dech beroucího turné k "Symphonicity", které se po výměně kytary snadno překlopilo do "Vissel".

Bezmála dvouhodinový koncert plný instrumentálních meziher a vyhrávek byl sice uzpůsoben k sezení, na divácích ale bylo zejména ve skočnějších skladbách vidět, že se jim na sedačce už nelíbí. A když už si netroufli k postavení se, alespoň se na židli houpali na všechny strany a vzrušeně bubnovali prsty do stehen. Projekce přítomna nebyla, všechny oči tedy byly odkázány na muzikanty na pódiu, z nichž byl divácky nejvděčnější v mikině dirigující PC Nakt, který s Gonzálezem spolupracuje už osm let a odjeli spolu už první symfonické turné v roce 2011.

Osmatřicetiletý Švéd sice mezi písněmi téměř nepromluvil, koncertem se však viditelně bavil podobně jako jeho muzikanti z rytmické sekce, mezi nimiž si perkusionista v coveru "Teardrop" od Massive Attack paličkou párkrát nečekaně zahrál i na bubeníkovy činely, aby ho kamarádsky poškádlil.

Na přídavek se dřívější člen skupiny Junip vrátil nejprve sám, aby zahrál z jejího repertoáru pocházející song "Line Of Fire", následně jej doprovodila i celá kapela, která už v "Let It Carry You" a závěrečné "Stories We Build, Stories We Tell" roztleskala málem hiphopovým rytmem i ty poslední váhající a ve finále už se zpívalo ve stoje. A právě tehdy si dirigent vytáhl z futrálu i vrtačku a večer plný tradičních, ale i velmi exotických nástrojů a hutného zvuku prakticky ukončil.

José González sice nedisponuje příliš unikátním nebo variabilním hlasem a jistě by se našli i tací, kteří by jeho projev označili za uspávající. Jeho vystoupení však ale i díky vydařenému doprovodu The String Theory do světa plného krásy, ale i bolesti a lidských tragédií přináší obdivuhodně smířlivý pocit klidu a míru. A to neumí každý.