Right Said Fred už za sebou od roku 1991, kdy doslova vtrhli na světovou hudební scénu hity jako "I'm Too Sexy", "Don't Talk Just Kiss" nebo britskou singlovou jedničkou "Deeply Diply", patří do širšího povědomí průměrného evropského diskofila. Fred Fairbrass, ani jeho bratr Richard asi nikdy nebudou absolutně nejpopulárnější, ale ani absolutně odsuzovaní. Občas se jim povede napsat hit jako hrom, občas je to velkolepá nuda. Opravdu velký comeback tak zaznamenali až na konci devadesých let a loni také zřejmě nejvydařenější skladbou první dekády jejich tvorby v podobě singlu "Mojive". Stejně jako v loňském letně-kolovrátkovém hitu "You're My Mate", nabízí se i na nové desce nazvané "Stand Up" podobný zvuk, doprovod i aranžmá. Spojitost s předchozí kolekcí je třeba hledat také v osobě producenta Alexe Christensena (U96, ATC).

Většina novinek z aktuálního alba je tak trochu kopií kolovrátku známého z písní "Lovesong" nebo zmiňované "You're My Mate" - stále stejně znějící sampl bicích, který mi přes svou všudypřítomnost připadá jako něco nedotaženého a naprosto omšelého. Ano - někomu se to asi líbí - ale přiznejme si, že je to tak trochu úpadek. Ani další hudební ingredience nejsou nic moc. Po pár protočeních zní nové cédéčko jako jednolitý šedivý útvar bez výrazného charismatického působení, což posouvá hodnotu každého konkrétního sdělení do temných vod nezajímavého průměru. Je ovšem třeba zdůraznit, že právě tohle jsou typičtí Right Said Fred ...

Přesto se na albu "Stand Up (For The Champions)" objeví několik poslouchatelných skladeb, mám ovšem pocit, že je to všechno jenom něco, co už jsme mohli slyšet někdy jindy někde jinde. Nedá se říci, že by deska byla bez výrazného hitu, ale ani přes prvotní okouzlení zvukem ze skladeb "Jesus Is A Clubber", "Sumertime Fools" nebo "Fräulein Wunderbar" nelze mít stoprocentní jistotu, že právě tohle je ta stoprocentně pravá. Na straně druhé jsou to ovšem hity pro rádia jako dělané a dá se předpokládat, že budou mít - tedy pokud vyjdou jako singl - velký úspěch. Podobně se jistě dá hovořit i o skladbě titulní. Několik dalších nahrávek určitě najde svoje místo někdy v budoucnu na výběru největších hitů RSF, ale z hlediska průměrného popové posluchače skončí hodně brzy v propadlišti dějin. Bohužel.

Dá-li se k téhle desce říct něco hodně pozitivního, pak snad to, že se jedná o kolekci plnou veselých písní. Tato recenze tedy rozhodně nemá být prostým popliváním práce, kterou Right Said Fred odvedli, ale spíš lítostí nad albem, od něhož se dalo čekat trochu víc.