Smrt, drogy, rock n' roll

14.10.2002 05:00 - Pavel Parikrupa | foto: facebook interpreta

Hibernace Alenky v řetězech vedla k debutovému albu kytaristy, zpěváka a autora Jerryho Cantrella před čtyřmi lety. Nyní, kdy již další existence Alice In Chains není možná, Cantrell vydává druhou sólovou kolekci "Degradation Trip". Pojďme se na tuto chmurnou desku spolu podívat.
8/10

Jerry Cantrell - Degradation Trip

Skladby: Psychotic Break, Bargain Basement Howard Hughes, Anger Rising, Angel Eyes, Solitude, Mother's Spinning in Her Grace (Glass Dick Jones), Hellbound, Give It a Name, Castaway, She Was My Girl, Chemical Tribe, Spiderbite, Locked On, Gone
Celkový čas: 72:27
Vydavatel: Universal
Jedna z nejčastějších bluesových frází praví, že nemáme soudit knížku dle jejího obalu. Druhou sólovou desku Jerryho Cantrella však můžete odhadnout dle bookletu zcela přesně. Pro mne osobně je tato zelená sbírka mrazivých obrázků pro silnější žaludky zatím kandidátem na booklet roku. Atmosféra knížečky s názvy skladeb napsanými na studeném těle přesně postihuje i náladu alba "Degradation Trip". Jen letmým pohledem si tak možný posluchač předem ujasní, jestli dá přednost něčemu vysmátějšímu nebo zvolí neveselý nátěr, jež je ovšem hudební lahůdkou.

"Degradation Trip" vyšel dva měsíce po smrti Layne Staleyho, jemuž je album věnováno. Není pochyb, že tyhle písničky mohl a snad i měl zpívat nebožák Staley. Měl k nim napsat texty, přidat svůj esprit a povýšit ty písně ještě někam výše. Ty skladby jsou Alice In Chains, ale někdo jim uťal končetinu. Na mateřskou skupinu Cantrella si při poslechu můžeme vzpomenout velmi často. On sám byl autorem drtivé většiny hudby kapely, takže je to logické, ale připomeňme si, že první, rozpačitě přijatá Cantrellova sólovka "Boggy Depot" (z roku 1998) se od Alice celkem odlišovala. Teď je jí podobná dost, Cantrell často využívá typického dvojhlasu, hutné kytary jsou úplně všude, riffy se zařezávají pěkně hluboko. Rytmika je bez debaty záviděníhodná, celé to totiž ještě tvrdí bubeník Mike Bordin (ex - Faith No More) a basák Robert Trujillo (ex - Suicidal Tendencies). Jen pro úplnost a možná zbytečně připomínám, že oba hrávali v dobrovodném bandu Ozzyho.

Deska je tvrdá jako pecka od třešně a podobně tvrdě drží pohromadě, kompaktní celek o délce přes sedmdesát minut tvoří čtrnáct skladeb. Překvapila mne přímočará vypalovačka "She Was My Girl", možná s "Anger Rising" nejlepší věc na albu. Málokteré ("Give It A Name", "Solitude" a zejména poslední "Gone") jsou trochu písničkovější, ne tak tvrdé a třeba odlehčené akustickou kytarou (ale vždy ku prospěchu věci), z rodu poloakustických EP alb Alice In Chains. Pablesky světla probleskující přes těžkou deku, co ji někdo přehodil přes posluchačovu hlavu. A pod tou dekou zpívánky o tom, že "hluchý, slepý žiju s malomocnými a ty chceš držet moji ruku" ("Anger Rising").

Pořád jsem přemýšlel, jak "Degradation Trip", původně zamýšlené jako dvojalbum (na zbytek skladeb si prý máme počkat), vyjádřit jen jediným slovem, aby vyjadřovalo jeho truchlivou a neveselou náladu. Napadlo mne "sklíčenost". A přitom vám tu desku doporučuji k poslechu. Paranoidní? Možná, ale i sklíčené, tvrdé a chladné písně mohou být výborné.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY