Queen se už do studia příliš nehrnou, aby nahráli nové nahrávky, a tak poslední roky vydávají hlavně věci ze svého archívu. Pominu-li dosti spornou výběrovku "Forever", naposledy to byly dva výborné živé koncerty z let 1974 a 1975, které zdobil skvělý a vyčištěný zvuk. Co na tom, že jsou si tyto koncerty, až na malé výjimky, podobné jako vejce vejci. Rozhodně to jsou nahrávky, které stojí za slyšení a mapují jednu vývojovou etapu této bezesporu výtečné kapely. Nejinak tomu je na albu "On Air", leč je to s ním o něco komplikovanější.

Už samotný název "On Air" tak trochu klame tělem. Nejedná se totiž o klasickou kompilaci vybraných písní z archívu, které by byly nahrány přímo do živého vysílání, ale o šest studiových sessions, nahraných pro BBC. Ty byly pořízeny v různých obdobích pro potřebu vysílání a zároveň k propagaci kapely samotné. Jako problematické však vnímám záměr dát první tři studiové frekvence na jeden disk, kde se tři písně opakují. Samo o sobě to moc nepřispívá k plynulosti poslechu. Naštěstí se od sebe jednotlivé tracky mírně liší. Tu a tam se v nich najdou i nějaké muzikantské vtípky, takže stojí za to si skladbu znovu vyslechnout, byť v krátkém sledu. Například v "Son And Daughter" z roku 1973 je možné rozpoznat sólo, které bylo použito až o rok později v "Brighton Rock" na albu "Sheer Heart Attack".

Pokud se na album podíváme z nadhledu, lze hravě rozeznat tři tvůrčí období. První, rané, zahrnující dvanáct písní, ukazuje queenovskou tvář před a po nahrání prvotiny. Uvedené kompozice jsou oproti albu v poněkud neučesané a hrubé podobě. Byť jsou jejich první tři řadovky víceméně vnímány jako hardrockové, zde je Královna znatelně tvrdší, nekompromisnější a její hudební výraz se blíží stylu samotných Led Zeppelin. Klavír, pokud je vůbec ke slyšení, zde najdeme v úsporném provedení, a tak dominuje ostrá, mnohdy zdvojená kytara Briana Maye, podpořená tvrdou rytmikou dua Johna Deacon - Roger Taylor. Samotný Freddie Mercury už tehdy potvrzoval svojí výjimečnost. Jeho smysl pro rockový drive, ale i pompéznost snoubenou s něžností číhají na posluchače už od úvodní písně a opustí jej se závěrečnou "My Melancholy Blues".

Druhé období, reprezentující alba "Queen II" a "Sheer Heart Attack", je zde představeno celkem v šesti, resp. osmi skladbách. Ukazuje kapelu už v uhlazenější a promyšlenější kompoziční poloze. Ani zde není nouze o dravé písně. Zejména jde o "Ogre Battle", "Now I'm Here" a "Stone Cold Crazy", které potvrzují nastolený trend z Jedničky. Pomyslným vrcholem se však stává zasněná a zároveň krásně vygradovaná "White Queen (As In Began)". Je zní cítit již charakteristický sound kapely.

Třetí etapa, mainstreamová, se vztahuje k desce "News Of The World". Posluchače jistě zaujme studiově nahraná rychlá verze "We Will Rock You", která je známá spíše z koncertních verzí. "It's Late" má pro změnu v sobě umně zakomponovanou psychedelickou mezihru z "Get Down, Make Love".

Hodnocení celého kompletu šesti nahrávacích frekvencí je trochu složitější. Muzikantsky mu není co vytknout. Nakonec všechna zmíněná alba, na kterých byly písně uvedeny, byť v odlišných a uhlazenějších verzích, jsou do dneška ceněna a prošla přísným měřítkem hudebních dějin. Kapela zde srší mladickým elánem, hraje tvrdě, přesto melodicky a chrlí jeden nápad za druhým. Skladby, i když jsou ke slyšení v hrubém mixu a v odlišných aranžích, jsou velice nápadité a nenásilně kombinují tehdejší hard rock s okázalou pompézností. Těžké je pak srovnání s tím, co produkovali Queen v osmdesátých letech.

Místy sice může chybět onen studiový cukrkandl, nicméně jsou to nahrávky, které vznikly pro potřebu rozhlasového vysílání, a tak by k tomu měl posluchač i přistupovat. Po zvukové stránce kompletu též nelze nic vytknout. Vše prošlo novým masteringem a pánové Kris Fredriksson a Adam Ayan odvedli skvělou práci. A tak má mírná nespokojenost spíše směřuje k nejednolitosti kolekce. Album se z mého pohledu těžko poslouchá v celku. Opakování skladeb ruší v poslechu a nechtěně se vkrádá pocit déjá vu. V jednoznačné výhodě jsou ti, kdo si zakoupí třívinylovou verzi, kde je každá session zaznamenaná na jedné straně LP. Posluchač si pak sám vybere, na co má právě chuť.

Pokud "On Air" srovnám s nedávno vydaným archivem od Pink Floyd, rozhodně nijak kvalitativně nezaostává. Přesto dávám jen 8/10. Respektuji záměr vydat ony nahrávky v podobě, jak vznikly a v celku. Ale pokud vezmeme v úvahu, že první tři alba vznikala krátce v rozmezí mezi lety 1972, resp. 1973-1974 a už mezi nimi je stylový i skladatelský rozdíl, pak skok do období roku 1977, kdy se Queen nadechují k nové etapě, je prostě razantní. Tato jistá nesouměrnost mezi jednotlivými obdobími může rušit od soustředěného poslechu stejně jako opakování skladeb.

"On Air" každopádně vřele doporučuji pro sběratele veškerých verzí skladeb od Queen, nejlépe však na vinylu. Pro ty, kteří mají kapelu zažitou a chtějí si rozšířit obzory, bych spíše navrhoval obsahově podobné, avšak celistvější "Live At Rainbow 74".