Palác Akropolis tyto severské hudebníky a Floexe hostil i minulý ročník, jen pod jiným nosným jménem a s jinými projekty. Zatímco loni si Jan Bang zařádil (jinak se ani to jeho rozverné poskakování za DJským pultem nedalo nazvat) při remixování baladických skladeb z dílny české formace Clarinet Factory doplněné Floexem coby pátým klarinetem, letos se role protočily. Vůdčí pozici dostal kytarista Eivind Aarset.

Nativní talent elektroniky Jan Bang, společně s bubeníkem Erland Dahlenema a basákem Audun Erlienem, doprovodili kytarového mistra Eivinda Aarseta při komorně laděné seanci. Každý z nich by svým umem vydal za hlavní hvězdu večera se samostatným koncertem, jejich souhra pak nabídla vyloženě potěšení. Většina písňových motivů pocházela z posledních dvou alb "I.E." (2015) a "Dream Logic" (2007), výrazně však improvizovali. Obvykle začali pozvolna, jemně a beze spěchu rozvíjeli téma. Bylo obdivuhodné, do jaké míry se vzájemně hudebně respektovali. Střídavě, bez potřeby prosazovat ego, si předávali nápady a právo prvního stimulu. Harmonická spolupráce mezi nimi dávala tušit na letitou, ne-li celoživotní spolupráci.

Skladby postupně gradovaly ve vlnách až do mohutných rockových bouří, kdy celý sál vyplnil lomoz. V podstatě kromě jednoho momentu, který byl tak odvážně ruchově experimentální, že na malou chvíli potlačil muzikálnost do pozadí, byla celá jejich performance geniálně vybalancovaná mezi neotřelostí a opravdovou melodičností. Tvorba kvarteta, jejich nespočetné spolupráce se známými jmény (nejenom) elektronické scény a skvělé vydané kompilace potvrzují, že tihle lidé šli vždy progresivní cestou a poctivě hledali své vlastní vyjádření. Toto uskupení navíc tradičně používá vizualizaci promítanou i přes hudebníky samotné, což zvyšuje krásu náhledu na pódium.

Jejich muzika vyrůstá na kořenech klasickém jazzu, je podobně vyzrálá, inteligentní, ale nepřekombinovaná. Obsahuje spoustu osvěžujících prvků. Kromě mnoha kytarových efektů z rukou Eivinda například bubeník kromě klasické sestavy bohatě zapojil perkuse, zvonce a zvony, xylofon nebo celou skladbu odcinkal na činelech. Jan Bang si zase v reálném čase zapracovával prvky ostatních rovnou do svých aranží, což vytvářelo překvapivě veselou komunikaci na úrovni nástrojů. Navíc jsem ještě nezažila, aby někdo publiku představil i toho posledního technika, jako to udělal Aarset. Velmi lidské gesto. Nebylo s podivem, že část diváků aplaudovala vestoje, vyjadřující obrovské uznání.

Floex alias Tomáš Dvořák byl celou dobu přítomen, v zastrčeném koutku soustředěně nahrával jednotlivé útržky. Poté v krátké pauze s Danem Gregorem z projektu INITI.org nainstalovali světelný kužel, rozdělený na osm segmentů, každý se samostatnou zvukovou smyčkou odebranou od seveřanů.

INITI představila Netykavku poprvé v New Yorku, za doprovodu zpěvačky a tanečnice Tami Stronach. Tato dáma mimochodem ztvárnila dětskou císařovnu v legendárním "Nekonečném příběhu" před dvaadvaceti lety. Do Prahy si Floex přivezl instalaci samotnou a použil ji pro vizuálně názornější generování živého remixu než jen mačkání gombíků kdesi na pultíku. Floexovo jméno má pověst kvality vypracované do detailu a i nahrávky od Norského kvarteta, namapované do Netykavky, byly nádherné. Nicméně práce s Netykavkou bez možnosti si ji dopředu vyzkoušet pro konkrétní uspořádání je náročná. Kde předtím tónové podklady Netykavky doplnila Tami Stronach svým zpěvem a dodala mu tím dynamiku nebo výraz, zůstal nyní Tomáš Dvořák na všechno sám.

Hudba se na Netykavce spouští, když kamera zaznamená vyšší intenzitu světla odraženého od lidské paže v příslušném segmetu kužele. Vybrané zvuky pak Floex zafixoval, což se opticky projevilo v krásném mihotavém efektu na podlaze (kdo seděl, možná nezahlédl). Pak přidával další linky, včetně živého vstupu na klarinet. Přesto se ne vždy podařilo dosáhnout potřebný citový náboj. Záludnost improvizace na Netykavku si pak mohli naplno odzkoušet dva zájemci z publika, které hudebník pozval na pódium.

I když je takováto instalace v podstatě geniální nápad, zvláště pro festival Punkt meets Music Infinity ve spojení s Akropolis Multimediale, její provedení je nejspíše potřeba pojistit více hudebníky. Samotný Floex se po pódiu docela naběhal, aby načasování nástrojů a smyček klaplo. Další výpomoc na nástroje (ať už živé nebo digitální) by mu dodala potřebný kontrast.

Letošní ročník festivalu tak ukázal, že Eivind Aarset a jeho hudebníci jsou v Česku stále oblíbenou a vděčnou partou, jejichž řemeslně vynikající a pocitově intimní tvorba silně rezonuje s českou duší. Zároveň se organizátoři nebáli jít do experimentů a workshop skupiny Transforma, konaný před vlastním koncertem, stejně jako Floexí instalace po koncertu, naznačili nové a dost rafinované postupy v propojení hudby s technologií v zajímavě funkční celek, použitelný i v našem obýváku. Po malých krůčkách se tak reálně blížíme k lákavé multimediální budoucnosti.