Pro Tata Bojs to byla výzva. Sice si již nesčetněkrát vyzkoušeli akustické koncerty nebo spojení s Ahn Triem na vydařené desce "Smetana", včetně společného turné, ale hned několik věcí bylo nových. Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) slaví devadesátiny a spojení s kluky z Hanspaulky je svým způsobem startem nové série - kdo však bude tím dalším, není známo, ale nadhozená rukavice vyletěla dost vysoko a překonat tento večer bude složité. Mohlo za to hned několik faktorů.

Důležitým zjištěním byl fakt, že SOČR nehrál jen doprovodnou úlohu, jak to většinou v podobně koncipovaných projektech bývá, naopak speciální aranže byly na míru ušité právě pro jednotlivé sekce tohoto orchestru a samotní Tata Bojs byli spíše tím tmelícím nástrojem finálního celku. Dalším nedílným prvkem byl nezaměnitelný Marek Doubrava, kdysi člen této party, který jím svým způsobem stále i je, neb u všech speciálních projektů je vždy přítomen. Jeho znalost tatáčího universa a vlastní multitalent mu napomáhají si s chystanými aranžemi vyhrát, případně do nich propašovat drobné fórky, hudební intermezza, které výsledek ozvláštní. A v neposlední řadě to byla samotná selekce skladeb, mezi nimiž některé nesinglové písně ty provařené zastínily.

Večer byl rozdělen do dvou částí, kdy Tata Bojs měli nejprve bílá a posléze černá trika s motivem houslového klíče, tradiční sestavu doplnil ještě Tomáš Neuwerth za bicími. Bylo zvláštní za nimi nevidět Milana Caise, který hrou na ně strávil podstatně méně času než obvykle. Na pódiu se vystřídali i hosté. Těmi byli Klára Nemravová, která si zazpívala komorní písničku "Duševní" a následně "Probuzení" (ze závěru "Nanoalba"), kdy pouze za doprovodu symfoniků výrazněji promluvila její neoblomná naléhavost a melodramatická krása, a Clarinet Factory. Ti odstartovali druhou polovinu večera s "Písmenkovou", která tentokrát zazněla ve skromnějším aranžmá (podobně byla ohlodána i "Hlídací"). Z alba "Ležatá osmička" zazněla i "Filmařská", která celý koncert zahajovala a byla trefnou ukázkou, jak ono spojení Tata Bojs a SOČRu pro tento koncertní speciál bude fungovat. V nejeden moment došlo ke skvělé práci s atmosférami jednotlivých kompozic a podařilo se jim vštěpit působivé gradace.

Nemálo místa získala i zatím poslední deska "A/B". Nechyběla skvěle rozvinutá "Sonda", "Radioamatér" s rádiovým úvodem (zvuky z éteru), které Mardoša vyloudil ze stařičkého rádia, zapůjčeného od jeho babičky Jiřinky, a i samotný vrchol celé této hudební výpravy v podobě "S ní", kdy nejenom smyčce naplno rozpohybovaly nálady tohoto melodramatu. Jejím protipólem byla humorná vsuvka "Kamarádky", sice se obešla bez hostování Yellow Sisters nebo Doubravánku, ale zato zazněla s vokálem Mardoši (ten byl zjevně po svém vyjevený, ale nesekl se) a Marek Doubrava do ní vecpal pár vtípků (nejvíce poprasku způsobil ten s variací na známou melodii ze svatebních obřadů). Nejenom tyto chvíle ukázaly, jak je tvorba Tata Bojs rozmanitá a přímo předurčena k obdobným projektům. Nemalým plusem byl i výběr prostoru a že se Dušanovi Neuwerthovi podařilo vše výtečně nazvučit a snad i zaznamenat pro následné, na jaro pánované vydání.

Jak již bylo zmíněno, během večera se protínaly rozmanité podoby a tváře Tata Bojs. "Toreadorská otázka" jako první aspoň na zlomek času zvedla sedící publikum ze židlí, její hutně rozverné aranže a přímočarý beat taktéž poukázal na fakt, že možná nemuselo dojít na onen koncept koncertu na sezení. Nechyběla ani fanoušky oblíbená "Ztraceni v překladu", ta se ale obešla bez Milanovy improvizace o přemísťování a imaginaci magických míst v Paříži. To už se však nezadržitelně přibližovalo finále, které si hravě pro sebe uzmuli "Pěšáci", vyšperkovaní rozjetými symfoniky a vícehlasy z publika, které tou dobou už bylo komplet na nohou. S přídavky se šetřilo, došlo jen na dva: "Attention Aux Hommes!" sice nemohlo chybět, ale v ní jediné jsem asi nejenom já očekával, že bude zakomponována nějaká větší improvizace, experiment na téma "Piti Piti Pa" nebo podobně. Po rychle zinscenovaném hlasování došlo ještě jednou na "Pěšáky", kdy dirigent Tomáš Brauner rozjel osmdesátičlennou mašinérii a Mardoša ještě nebyl úplně připraven; pak už přišel jen aplaus a konec.

Půl roku příprav a pak se to vše stihlo během dvou hodin s nemalým množstvím nezapomenutelných zážitků a momentů. Tata Bojs byli připraveni a tuto metu zdolali, měli však k tomu skvělé pomocníky, ať už SOČR nebo výtečného Marka Doubravu. Hudebních přání, co ještě zahrát, by se našlo požehnaně, ale ne všechna mohla být během jednoho večera uskutečněna. Symbióza mezi symfoniky a kapelou však fungovala skvěle.