Že ten večer bude postaven hlavně na dobré náladě všech zúčastněných naznačili už předskokani Bahamas, což je sice naživo plnohodnotná kapela, oficiálně však jde pouze o jednočlenný projekt pětatřicetiletého Afieho Jurvanena, který mimo jiné spolupracoval například s Feist nebo na českou premiéru zoufale čekajícím Jackem Johnsonem. Komunikativní rodák z kanadského Toronta se tak publiku ve vyprodaném Velkém sále Lucerny podělil o to, že je v Praze už třetím dnem a jelikož se mu stále daří se dobře opíjet, má se u nás moc fajn. Snad se svou kapelou časem dorazí i na plnohodnotný koncert, vymezená půlhodinka k plné spokojenosti rozhodně nestačila.

Folk-rockové jádro tu a tam obalené do americany, country či blues prezentovaly pochopitelně také hlavní hvězdy večera. A je určitě dobře, že k nám The Lumineers zamířili právě po vydání svého druhého alba "Cleopatra", jedná se totiž o jeden ze vzácných příkladů, kdy je studiový následovník zajímavější než debut. Pravda, ani jemu se jednotvárnost zejména v jeho druhé půli nevyhnula a nezačít někde kolem písně "Long Way From Home" pomalu klimbat, dá zvláště při poslechu deluxe edice desky opravdu zabrat, jestli ale lze na skupině kolem Wesleyho Schultze něco obzvlášť vychválit, pak právě jak pestří dokázali v Praze celou hodinu a půl být.

Ještě v srpnu při svých festivalových premiérách na maďarském Szigetu a o pár dní později na rakouském FM4 Frequency se přitom zdálo, že ve všech těch fantastických festivalových vjemech patřily jejich sety v obou případech k tomu nejslabšímu, co se na tamních hlavních pódiích představovalo. Avšak už Jake Bugg nám minulou středu v poloprázdné Lucerně ukázal, že samostatné koncerty v uzavřených prostorech sedí jeho hudbě daleko více než otevřená festivalová pódia. A s The Lumineers se to má úplně stejně.

Lehké pohupování z nohy na nohu při letních akcích tak bylo náhle vyměněno nikoliv za sborový zpěv (na to ještě fanoušci nebyli doufejme že snad jen díky silnému přízvuku úplně připraveni), nýbrž za nadšeně tleskání rukama nad hlavou do rytmu, který byl díky moderně vytaženým bicím obzvláště dobře slyšet.

Tříčlenná skupina známá také díky účasti na soundtracku k "Hunger Games" byla v živém provedení doplněna o další dva muzikanty a na pódiu, jehož jedinou výzdobou byly stříbrné kužely světla připomínající píšťaly varhan v kostele. Potěchu pro oko a samozřejmě také pro ucho však tvořily zejména různé nástrojové variace a střídání jejich obsluhy. Kromě obligátní akustické kytary, bicích, klavíru a violoncella jste v průběhu večera mohli zahlédnout také mandolínu, tamburínu, elektrickou kytaru nebo tahací harmoniku.

Dobře naladěný frontman se potěšenému publiku svěřil s několika příběhy, které se k odehraným skladbám vázaly, například "Charlie Boy" pojednává o jeho strýci stejného jména, který se po emotivním projevu J. F. Kennedyho vydal bojovat do Vietnamu, z války se však už nevrátil. Později se zpěvák podělil o informaci, že mu před devíti lety zemřel otec na rakovinu a když se to stalo, pár týdnů chodil po bytě od ničeho k ničemu a nějak mu to pořád nedocházelo. To se změnilo až ve chvíli, kdy vešel do jeho pokoje a v šuplíku s ponožkami našel zbraň, o níž netušil, že ji jeho otec vlastnil. A teprve tehdy si pln rozčarování a vzteku uvědomil, že už se ho na to vlastně nemůže zeptat. A tak vznikla skladba "Gun Song". Jedna z nejlepších, které na nové desce najdete.

Ne všechno samozřejmě bylo úplně perfektní. Žánroví příbuzní kapel jako Mighty Oaks, Dawes nebo Mumford & Sons například trošku bojovali s hlasivkami svého principála a ne vždy byly jeho tóny perfektně čisté. Na druhou stranu ale radši desektrát nedokonalé podání "Slow It Down", než jednou bezchybné přehrání "Sorry" na koncertě Justina Biebera z playbacku. Mnozí fanoušci si také nemohli odpustit natáčení a focení i mimo hit "Ho Hey", během nějž to frontman dočasně povolil, aby pak Lucernu požádal o pospolitost bez nutnosti svítivých displejů.

Drobné nedostatky však jednoznačně přehlušily přechody v kovbojském klobouku a modré košili vystupujícího Schultze ke klavíru nebo v průběhu coveru Boba Dylana mezi publikum. Asi nejpůsobivější ale byl moment, kdy ústřední osoba zavelela ke klidu, aby odehrála po vzoru Glena Hansarda píseň "Darlene" zcela bez pomoci mikrofonů.

To všechno ještě v kombinaci s překvapivým výbuchem konfet v závěru "Big Parade" zapříčinilo, že se česká premiéra The Lumineers nadmíru povedla a zmiňované dva koncerty z léta zcela zašlapala do země. Šance pro fanoušky, kteří se do vyprodaného sálu už nedostali a nyní doufají v co nejbližší možné repete, tak nejen že žije, ale po vzájemné spokojenosti všech zúčastněných je dokonce ještě větší než kdy dřív.