Pryč jsou doby, kdy Jean Michel Jarre představoval své megalomanské koncerty a zásadní nahrávky se datují několik dekád zpět proti toku času, přesto mu zůstalo stále dostatek tvůrčího elánu a v posledních letech o něm často slyšíme. Na letošek, kromě turné, stihl ještě ohlásit, že zkraje prosince vydá již třetí díl svého legendárního alba "Oxygène". To přinese části čtrnáct až dvacet (položku s pořadovým číslem sedmnáct již hraje na zmíněném turné) - současně to bude jeho třetí deska v necelých dvou letech. Rozhodně to však vypadá, že se nejedná o žádnou přebytečnou nadprodukci, důkazem je i "Electronica 2: The Heart Of Noise".

"Electronica 1: The Time Machine" přinesla ambiciózní začátek, kdy se na jedné hromadě potkali ti, kdo už mají nemalý dostatek hudebních zkušeností, s těmi, kteří jsou spíše teprve na začátku. Tento generační rozstřel nikterak nepokulhával a nabídl celistvou experimentální výpravu v oceánu elektroniky. Druhé dějství jde místy ještě hlouběji, na druhou stranu však více sází na již zavedená jména a určitou jistotu. Nevyhýbá se ani současné realitě, dění okolo nás, ve finálním důsledku je ale třeba spojení s Edwardem Snowdenem v kompozici "Exit" spíše symbolické.

"As One" s Primal Scream naopak novotou příliš nezavání, protože se jedná jen o variaci na letitou "Come Together" (známou díky "Trainspottingu") a je otázkou, nakolik do výsledku parta okolo Bobbyho Gillespieho vlastně promluvila. Opakem je vydařená "Brick England", ta dá šanci připomenout vydařené album "Electric", protože by přesně zapadla do tvorby Pet Shop Boys z této éry. Ambientem protkaná "These Creatures" a vokál Julie Holter k sobě našly pevnou vazbu a jsou předvojem k synth hymně "Here For You", které vtiskl nezaměnitelnou tvář Gary Numan.

Cyndi Lauper si exkurz do taneční muziky vyzkoušela už na povedené "Bring Ya To The Brink", vedle ní pak "Swipe To The Right" drobet bledne závistí, na půl pak vyšlo i spojení s Hansem Zimmerem ("Electress") nebo producentem, který si říká Siriusmo ("Circus"). Pionýři svých oborů však nezklamali, ať už je řeč o Jeffu Millsovi, The Orb nebo Yello, jejichž "Why This, Why That And Why?" splňuje všechny jejich dadaistické principy a blýskla by se i na jejich desce "Toy".

Jarre se pokusil odkrýt i mnohem odvážnější roviny zvukového/ruchového laborování, místy je tato snaha na hraně a "Electronica 2: The Heart Of Noise" si vybírá i hlušší místa, možná měl i trochu krátit nebo oba díly jinak sestavit - je zde patrný rozdíl mezi tím, co skvěle šlape, a tím, čemu dochází dech, nepovedla se ani určitá celistvost. Dvojka "Electronicy" bude mít i více roztříštěné názorové spektrum.

Na resultát k desce "Oxygène 3" si ještě chvilku počkáme, "Electronica 2: The Heart Of Noise" ale Jeana Michela Jarreho ukazuje v pozitivním světle, podařilo se mu skloubit jeho vlastní pohled na věc a na trendy v elektronické hudbě. Nenechal se však vlákat jen do nějakých módních a trendy úskoků, které celkem záhy vychladnou v zapomnění. Jarre má prostě čich na spolupráce, v nichž dokáže z onoho hostování vykřesat maximum a danou osobnost i správně popostrčit. O to větší zvědavost vládne směrem k dalšímu chystanému materiálu. Samotný "E-project" byl zdárně završen, i když na dvojce "The Heart Of Noise" už místy prokukuje lekce opakování a nudnějších chvilek.