Hned první tóny večera připravily slušně zaplněnému klubu příjemné překvapení, které mělo na průběh celé akce zásadní vliv - slušný zvuk. Ten je třeba vyzdvihnout především z důvodu, že Nová Chmelnice se poslední dobou se zajištěním obstojného, alespoň trochu poslouchatelného soundu velmi potýkala. Zdá se, že bitvu s fyzikálními zákony se nakonec podařilo zvrátit vcelku jednoduše - obložením oken a zadních stěn sálu. Je každopádně zarážející, že tento známý a ověřený trik provozovatelé podniku tak dlouho ignorovali.

Publikum si tak mohlo bez problémů vychutnat um české black/death naděje Mallephyr. Kapela složená ze zkušených hudebníků, známých například z Panychidy či Stínů plamenů, si v roli předskokanů žánrovým legendám vedla více než dobře. Pokud vás rokycanská parta dosud míjela, je na čase seznámit se. Minimálně živá prezentace jejich aktuální desky "Asailing The Holy" vyzněla velmi přesvědčivě a na tuzemské poměry se jedná o silný materiál. Kvalitě vystoupení pak odpovídala bouřlivá reakce sálu, který dokonce kvarteto dlouho hlasitě vyvolával. To se u předkapely, navíc domácí, vidí opravdu zřídka.

Pakliže Dark Funeral nekoncertovali v Praze více než dekádu, jejich rouhačští bratři z jihoamerických končin Krisiun jsou v tuzemsku frekventovanými hosty. Brazilská sourozenecká trojice prostě táhne svou oldschool deathmetalovou káru víc než čtvrtstoletí a neztrácí elán. Jedno tour za druhým, jako by bylo jejich životním posláním. Díky tomu snad každý přítomný tušil, co má od vystoupení čekat - kvalitní porci tradičně laděného smrtícího kovu s latinským temperamentem, masivním hecováním ze strany frontmana Alexe a dřevními, ale účinnými Maxovými blasty.

Zřejmě největší vytržením z rutinně zvládnutého vystoupení tak představovala prasklá basová struna, jejíž výměna si vyžádala bicí sólo a následnou kytarovou improvizaci. Moyses při ní rázně demonstroval, že sweeping, tapping a další pokročilé techniky hry mu rozhodně nejsou cizí. Smutnou skutečností zůstává, že největší ohlas publika sklidila pocta Lemmymu Kilmisterovi v podobě coveru "Ace Of Spades". Deathmetalové podání Motörhead rozproudilo kotel tak, jak to nedokázaly ani vlastní pecky Krisiun "Combustion Inferno" či "Blood Of Lions".

Dark Funeral si s nástupem dali hodně na čas. Od počátku vystoupení pak bylo naprosto jasné, že švédská legenda neuhne ani o píď z vyjetých kolejí: pódium zdobily masivní obrácené kříže, tváře hudebníků povinné corpsepainty a celý ansámbl se svých nástrojů chopil v koženo-železné zbroji. Tradiční blackmetalové vizuální divadlo se tedy odehrávalo ve své nejryzejší podobě a zůstávalo otázkou, zda na něj kapela naváže také stejně poctivou prezentací hudebního obsahu.

Nejeden člověk v sále přitom o formě Dark Funeral mohl mít pochyby. Kapela se loni po několika letech probrala zpět k životu, přičemž ze sestavy zmizel chlapík za mikrofonem vystupující pod vskutku poetickým pseudonymem Emperor Magus Caligula. Jeho nástupce Heljarmadr si během relativně krátké doby stihl vysloužit nelichotivou pověst. Statický projev značně kontrastující s charismatickým vystupováním původního frontmana by se mu dal ještě odpustit. Problémem jsou především jeho vokální kvality, které silně pokulhávají za Caligulovým standardem. Stačí si vzpomenout na způsob, jakým Heljarmadr pohřbil celou kapelu na letošním Brutal Assaultu, kdy nedokázal obstojně prezentovat ani vlastní songy.

Taková blamáž se tentokrát naštěstí nekonala. Nový frontman si vybral alespoň o něco lepší den. V "Goddess Of Sodomy" dokonce zapomněl na svůj upjatý postoj a jal se devítiocasou kočkou dát co proto masochistům v prvních řadách kotle. Celkově pak kapela vsadila na tradiční, brutálně rychlými songy našlapaný setlist, kde první výraznější zpomalení ve smršti Dominatorových sypaček přinesl až šestý vál. Přesně to chce publikum slyšet od kapely, pro níž byla vraždící blastující artilerie vždy poznávacím znamením. Epičtější skladby jako "Atrum Regina" či "As I Ascend" mohou za takového scénáře zafungovat jako vhodná vsuvka, ale pokud je na nich koncert vystaven, v případě této švédské úderky nelze hovořit o plnohodnotném zážitku.

Po pár skladbách již na Chmelnici vládlo skutečné peklo. Pod kotlem dle očekávání zatápěl především Nils Fjellström, nebo-li mistr Dominator za bicí soupravou. V současnosti se jedná zřejmě o nejzběsilejšího blackmetalového bubeníka a ačkoliv měl tentokrát mírné problémy s hardwarem, jeho hru byla radost poslouchat i sledovat. Nahrbený pohublý chlapík rozdával s přehledem tu zdrcující blasty, jindy kopákové nálety a vše prokládal neskutečně dynamickými přechody. Ohromný progres, kterého během pár let jako hráč dosáhl, je nejlépe pozorovatelný v jednoduché hitovce "My Funeral", kterou nyní vyplňuje záplavou technických fines.

Nedá se říci, že by zbytek kapely instrumentálně nějak exceloval. Mírné nepřesnosti se ale v rámci zběsilé atmosféry ztrácely a nepředstavovaly závažně rušivý element. Svědčil o tom mimo jiné bouřlivý ohlas klubu a místy vskutku tvrdý kotel pod pódiem. Nemá cenu zdůrazňovat, že pokud by na pódiu stál živější frontman, výsledek mohl být ještě o poznání lepší.

Dark Funeral i tak odčinili nepříliš povedenou show, kterou se v ČR letos v létě prezentovali v Josefově. Přispěla k tomu i délka koncertu, během něhož zaznělo hned šestnáct válů a rovnoměrně byly citovány všechny starší desky. Více se hrálo pouze z novinky "Where Shadows Forever Reign", ale naštěstí došlo na podstatně silnější část materiálu, která v konkurenci starých hymen bez potíží obstála. Nálož "As One We Shall Conquer" ostatně patřila k vrcholům vystoupení. Koncert tak ukázal, že nad švédskou legendou bestie z pekelných hlubin zatím nezavřely zem definitivně a je s ní stále třeba počítat.