Wild Beasts jsou skupina, která zní ve studiové podobě výborně. Hypnotická podmanivost některých zadumanějších skladeb v jejich repertoáru působí ve stále ještě hojně se vyskytujících odkazech na osmdesátky jako skvělá ukázka současné skupiny, která si z nich vzala synťáky a elektronický chlad, zároveň však dokázala přidat něco vlastního a přetavit to v úspěch. Jestliže ve filmech můžeme podobnou formuli vztáhnout na snímek "Drive" a ve hrách zase poukazovat na návykové "Hotline Miami", v hudbě poslouží za exemplární případ právě Wild Beasts. Ti během čtrnácti let existence vypravili do světa pět počinů, které kritici vesměs chválili, ostatně hned druhé album "Two Dancers" bylo nominováno na Mercury Prize.

V Lucerna Music Baru však jakoby hrál někdo úplně jiný. Hned zpočátku nepříjemně zarazila už návštěvnost. Narazit na koncert zahraniční kapely hrající v Praze v pátek večer, kdy většina formací hraje v atraktivnějších lokalitách, je skoro zázrak, známý pražský klub měl však k vyprodání i přesto poměrně daleko. Ne že by fanoušků bylo vyloženě málo, volná místa na ploše se ale rozhodně nečekala. A podepsalo se to i na atmosféře.

Nelze tvrdit, že by fanoušci dostatečně netleskali nebo radostně nejuchali pokaždé, když se rozjela některá z šestnácti písní, kdo však v Malé Lucerně nebyl poprvé, si asi mohl sám srovnat, jak se atmosféra lišila od celé řady jiných koncertů, které se tam za poslední léta odehrály. Pomalu se houpající těla ze strany na stranu se daly vzhledem k povaze hudby čekat, jediným fanouškem vyslyšená výzva k mávání rukou nad hlavami během "Lion's Share" nebo úvodní slovo k o sexu pojednávajícím singlu "Hooting & Howling", jež nebylo přes hlasitě komunikující návštěvníky téměř vůbec slyšet.

Na druhou stranu se ale momentálnímu nezájmu některých přítomných není co divit, frontman Hayden Thorpe měl naživo co dělat, aby se alespoň vzdáleně studiové podobě přiblížil. Na velmi pěkně připravené scéně, jejíž dominantu tvořila hlava známá z obalu aktuální řadovky, se zpěvák s basovou kytarou kolem krku potýkal s vlastními, spíše průměrnými falzety, tóny mu nezřídkakdy utekly a koncovky vypouštěl tak často, že kdybyste si za každou měli dát panáka, málokdo by došel domů bez komplikací.

Paradoxně nejzajímavějšími částmi koncertu tak byly ty, kdy za něj pěvecké party převzal kytarista Tom Fleming, který ve skladbách "Ponytail" a "2BU" docela překvapivě zaskóroval. Ani to však ve výsledku nepomohlo výsledným dojmům, které přes graficky přitažlivé logo a zajímavou studiovou práci Wild Beasts zůstávají spíše vlažné.