Explosions In The Sky je post-rocková formace působící na scéně už od roku 1999. Jejich sedmé studiové album "The Wilderness" vyšlo letos v dubnu a nejen z něj muzikanti během devadesátiminutové seance v téměř zaplněném klubu Roxy čerpali.

Uskupení, jenž v sobě kombinuje snové atmosférické pasáže Sigur Rós s těžkotonážními polohami podobnými Mogwai nebo Swans, během svého vystoupení až na úvodní a závěrečný pozdrav strhujícího Munafa Rayaniho zcela rezignovalo jak na komunikaci s publikem, tak na projekce či světelnou show.

Řady reflektorů dotvářející nepropustnou kouřovou clonu oddělující muzikanty od diváků byly umístěné jen na podlaze pódia, stroboskopové orgie se tedy nekonaly. A ač to bude znít jako klišé, prim zde měla jen a pouze samotná muzika.

Bubeník, basák a především trojice kytaristů podle potřeby místy podpořená různými pedálovými efekty, smyčcem, klávesami či přídavným bubnem svou ryze instrumentální hudbou dráždila, konejšila i přiváděla k transu. Post-rock je obecně v jejich podání perfektním soundtrackem pro procházky rozbouřenou přírodou severských států jako je Island - všechny ty gejzíry, vysoké, skalnaté útesy a neustávající deště můžeme dávat do kontrastu s vroucí, bublající lávou a vyprahlou, prašnou zemí, z níž sami pocházejí. Tím alespoň vzdáleně přeneseme čtenáře do světa Explosions In The Sky. A právě on byl naživo plný něžného drnkání stejně jako nekonečně gradujících výtrysků expresivního hluku, jenž kytaristy na pódiu nutily k divokým úklonům, sólování na kolenou a prožívání hudby celým tělem, zatímco divákem prostupovaly drtivé noty přikovávajíc ho ještě silněji do podlahy.

Erupce něčeho tak podmanivého, avšak zároveň posluchačsky náročného vytvářela v prostoru klubu náladotvorné očistce, které posluchače sežvýkaly a po hodině a půl vyplivly jako kus tabáku. Můžeme tedy bez problému dosvědčit, že rodáci z Texasu v Praze svému jménu jednoznačně dostáli. Takový hudební ohňostroj jen tak někdo neumí.