Když ještě pódium patřilo domácím předskokanům PIANO, vypadalo to, že Lucerna Music Bar tentokrát zůstane zaplněn jen pár desítkami příchozích. Jen co ale intimní set Mikoláše Růžičky a jeho kumpánů po několika působivých pasážích (zejména ty, kde frontman zpíval falzetem, stály za to) skončil, dovnitř začaly proudit další návštěvníci. Hlavní hvězda večera sice i tak měla k vyprodání jednoho z nejoceňovanějších českých klubů poměrně daleko, ale vzhledem k tomu, že v O2 areně tou dobou hrál Bryan Adams, se asi dalo počítat s tím, že prostoru k pohybu bude tentokrát trochu více.

Koncert Låpsley nebyl o žádné velké show. Pódium osvěcovaly čtyři světlomety netradičně umístěné v rozích, osm řad malých žárovek a za kapelou pod logem interpretky problikávaly tři obrácené trojúhelníky. A ani sama zpěvačka si z nějaké hvězdné image nedělala hlavu a z šatníku vytáhla bílý průsvitný top a tmavé kalhoty. Hudbu dle svých slov skládá sama doma v pokoji, a potřebujete-li berličky, kam si její ambientní electro-pop zařadit, hledejte někde na ose Adele - SOAK - Frances - The xx.

Pouze hodinový set byl vyplněn ukázkami z březnového debutu "Long Way Home", který v závěru doplnila jen za klávesového doprovodu odehraná coververze "This Woman's Work" od její oblíbenkyně Kate Bush, již zpěvačka nahrála k příležitosti Mezinárodního dne žen. Z prvotiny kromě jiného zazněly například spolupráce s Mura Masou nazvaná "Seven Months", kterou Låpsley složila pro album jako úplně poslední, vřele přijatá "Station", což byla naopak vůbec první píseň, jakou rodačka z britského Yorku ve svých sedmnácti zveřejnila na Soundcloudu a odstartovala si tak cestu ke slávě, a nebo také "Hurt Me", její první hit a dosud nejlepší píseň vůbec. Ta také koncert uzavírala.

Jestli něco zamrzelo, byly to half-playbackem vylepšené pasáže, kde si zpěvačka na druhém mikrofonu měla vlastní hlas doprovázet zefektovaným mužským protipólem, ten však několikrát slyšitelně prozradil, že není nahráván živě, neboť z reproduktorů zněly oba hlasy zároveň.

Písně jako takové by také snesly více expresivnějších pasáží, aby se publikum jen nekolébalo do rytmu, ale opravdu se cítilo být vtaženo do děje. A ačkoliv to se samotným koncertem až tolik nesouvisí, možná by nebylo od věci se zamyslet, zda se z Låpsley vůbec někdy stane taková hvězda, jakou jí předpovídala anketa BBC Sound Of 2015.

S debutem si totiž dala až příliš na čas, a když si ji porovnáme s tím, jak daleko se mezitím dostali její nominovaní konkurenti, mezi nimiž byli například Wolf Alice, Slaves, SOAK, Rae Morris, Kwabs nebo Sunset Sons, a jaké perfektní koncerty dnes ve srovnání s jen celkem ok Låpsley dělají, nevyznívá budoucnost pro milovnici jachtingu právě dvakrát příznivě. Snad jí ještě někdo foukne vítr do plachet.