Ne, že by snad Paul Simon na své třinácté sólové studiové desce překročil hranici posluchačsky nepřístupného, do sebe zahleděné experimentu. Spíše tvoří hudbu - a dělal to tak už dříve, stačí vzpomenout na nepřeslechnutelné inspirace jihoafrickou a jihoamerickou hudbou na jeho starších deskách "Rhythm Of The Saints" a "Graceland" - která je na hranici world music a posluchače vybízí k hlubšímu ponoru. Ale stejně tak může fungovat jako příjemná kulisa k relaxaci.

Na počátku koncepce novinky stojí Simonovo setkání s prací skladatele mikrotonální hudby Harryho Partche. Ten, jak tomu sám Simon v bookletu alba poznamenává, "slyšel čtyřicet tři tónů v oktávě - v kontrastu ke dvanácti tónům evropské hudební stupnice". A pokračuje: "Jeho hudba evokuje aurální odpověď, která jde za sluchové vnímání 'nenaladění' a do podivné, často vznešeně krásné, zvukové krajiny." Na "Stranger To Stranger" se tak setkáme s prapodivně nazvanými instrumenty, jako je zoomoozophone nebo chromelodeon, které se proplétají s tóny simonovsky rozpoznatelné akustické kytary, jemnými melodiemi i rytmickým podkladem, který svou inspiraci čerpá z domorodých vzorů a místy (např. úvodní "The Werewolf" nebo "In A Parade") má skutečně tribální kvality.

Rytmus je vůdčím prvkem alba. Rytmické nástroje často dominují nad těmi melodickými. Tleskání, dupání, baterie nejrůznějších bicích nástrojů, zvonky, rolničky - Simonovo album tvoří specifické, strhující zvukové obrazy, multižánrově a multistylově oscilující hudebním vesmírem. Tepající, rytmické skladby pak prolínají křehčí, na akustické kytaře postavené písně, jako jsou "The Clock" nebo "In The Garden Of Edie", případně jazzem načichlé kousky, jak se to děje v případě titulní "Stranger to Stranger".

Simona nacházíme v obdivuhodné hlasové formě. Je si vědom svých limitů, zbytečně se nepouští do vysoko klenutých melodií, drží se poměrně při zemi, často se, v souladu s rytmem skladby, vydává spíše cestou melodické deklamace, spíše než zpěvu. Je klidný, působí vyrovnaným, sdělným dojmem a s náladou alba dokonale souzní.

Pohyb novými hudebními krajinami Paula Simona je zábavným i povznášejícím zážitkem. Křehkým i hypnotickým, niterným, inteligentním a vícevrstevnatým. "Stranger to Stranger" baví i při opakovaných posleších - možná právě tím více. Jen tak se totiž dají rozklíčovat všechny ty nápady, zvuky a zvučky, všechny ty textové metafory, které tato zdánlivě jednoduše znějící deska obsahuje.