Vždy je příjemné pozorovat, když se na našem hudebním trhu objeví kapela, která v něm zaplní dosud chybějící místo. Kapela, která neopakuje již po x-té to, co přehrávají jiní, či styl, který je zrovna v kurzu, ke všemu je přitažlivá pro poměrně široké sféry diváků - od tancechtivých, přes ty, co muziku berou jako prostředek k relaxaci až k muzikantům, kteří se jí inspirují - a je na ní pozorovatelný jistý vývin, uzrávající souhra mezi hudebníky a v neposlední řadě zvyšující se zájem obecenstva. -123 min. takovou kapelou jsou. Minimálně poslední dva roky jejich existence, kdy fungují snad již s posledním bubeníkem Emilem Valachem, je jejich uzrávání a směr, kterým jdou, více než kdy jindy viditelné.

Přímým důkazem tohoto konstatování nechť jsou desky, které vydávají, resp. vnitřní potřeba vydávat desky v (alespoň na naše poměry) nestandardně krátkých intervalech. Předposlední "Try" vyšla před rokem a byla první v této sestavě, tedy první již vřelejší a méně chladně strojovou; právě v těchto dnech vychází novinka "Home?", ze které alespoň její autoři mají zatím nejlepší pocit a pochvalují si i míru bezkonfliktnosti a uvolnění, která provázela nahrávání (nakonec nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru).

"Home?" by se zjednodušeně dalo prohlásit za volné pokračování "Try". Je podobně jazzové, zdravě vtíravé, muzikantsky možná ještě propracovanější, stylově nepatrně pestřejší. Už první "Lethal Lullaby" jakoby záměrně rezignovala na úderné a velkolepé intro, svým nijak nápadným, pomalejším duchem připomíná spíše bonusový track z předešlého alba. Prvním místem, které nemůže uniknout uchu sebenepozornějšího posluchače je následující (možná vůbec nejvýraznější skladba desky) "Seven Ways To Heaven", jejíž uhrančivý orientální motiv včleněný do jakéhosi halucinogenně-jazzového podhoubí má tu vlastnost, že se člověku do konce desky nevytratí z podvědomí. Podobně je na tom snad už jen "Petrified" v poslední třetině alba (mimochodem jedna ze dvou, kterou "minuty" nahráli v té nejsyrovější a nejméně studiové podobě).

Jedna obrovská výhoda "Home?" tkví v tom, že v jeho třinácti skladbách nenajdete dvě podobné. Je vidět zdokonalení producentského dohledu na desce (jistě by bylo chybou nezmínit Pavla Větrovce, zvukaře, spoluproducenta a hosta na klávesy v jedné osobě), je vidět rozšíření stylového záběru kapely. Na první pohled se může pestrá dramaturgie zdát samozřejmostí, na druhou stranu debut "Shooba Dooba" (2000) byl exemplárním případem, jak posluchače svým minimálním vývojem utlumit až unudit. Na "Home?" vedle sebe stojí píseň na hranici pop-soulu ("Won't Get Higher"), psychedelický rock'n'roll ("Teen Love Wreck Doll", "Break Time" - ta druhá živá, syrová, nedomíchávaná), jaký můžeme pamatovat z minulé desky, rituálně laděný jam ve "svahilštině" ("Unfair Chess") nebo až pearljamovsky zabarvená a ponurá náladovka - "Seeing My Face", či "While The World Spins Around". Titulní "Home?" je v kontextu ostatních nakonec možná skladbou nejméně nápadnou a výraznou.

-123 min. se patrně pohybují v době kolem svého zenitu. Nevíme, jak bude trvat dlouho, nevíme, jestli další deska bude krokem k ještě větší dokonalosti, nevíme vlastně skoro nic, jen že rozhodně stojí za to mít jejich nejčerstvější počin doma (když ještě přičteme vstřícný krok vydavatelství Indies, které jej nabízí pod 200,- Kč) a že rozhodně stojí za to zažít i skladby z něj naživo.