Sedmý a finální den maďarského festivalu Sziget by mohl svádět k vyčerpanému válení se u jedné z hlavních scén a po týdnu nonstop akce by se za něco takového asi málokdo zlobil, jenže copak si můžete v klidu odpočinout, když všude kolem vás se děje pořád tolik úžasných věcí?

Nezáleží na tom, zda jsou vám bližší breakdowny a plamenná show metalcoristů Parkway Drive, nebo spíše preferujete severský electropop v podání mladičké Aurory, jež se s vám podělí o napínavou historku o tom, jak ráno v Budapešti snídala housku se salámem a začali po ní lézt mravenci, stále je co dělat.

Na velké scéně si pohled na velký dav užívali The Lumineers, kteří se až s aktuálním počinem "Cleopatra" vydali na své první turné po Evropě a dle svých vlastních slov se každý večer nestačí divit, kolik jim hity "Ho Hey" a "Ophelia" přihrály fanoušků. Na pódiu byli jen čtyři, nástrojů ale měli daleko více, a tak podle potřeby střídali španělku s mandolínou, cellem, tamburínou, klavírem, bicími, kopákem a spoustou dalších věcí. Jen je škoda, že i přes výměny nástrojů a cestu mezi diváky zní skupina z desky i naživo poměrně monotónně, takže po třetině jejich pětasedmdesátiminutového setu, stavícím na country, folku a amerických tradicích, už se člověk měl potřebu začít trochu ošívat.

Po skupinovém focení s patnácti tisíci točícími se větrníky to ve stanu A38 rozjeli Fidlar. Špinavé, zkreslené kytary, řvoucí vokály a sóla hraná na kolenou sice zněly setsakramentsky zajímavě, mnoho lidí ale bohužel nepřilákali. To ale platilo pro většinu vystupujících, neboť festivalový areál se v závěrečném dni znatelně vyprázdnil.

A pocítili to i The Last Shadow Puppets, což je kapela, kterou Alex Turner, lídr Arctic Monkeys, založil se svým kamarádem, folkovým písničkářem Milesem Kanem a osm let od debutu letos na jaře vydali pokračování "Everything You've Come To Expect". Velkolepý zvuk smyčcového tělesa, několika akustických a elektrických kytar a místy až dvanácti najednou hrajících muzikantů jim dodával na důležitosti, a připomínali tak třeba vážené kapely jako Manic Street Preachers nebo Travis, ležérní pohupování se v bocích, úmyslně znuděný zpěv a válení se po scéně zase evokovalo spíše frackovitost Kasabian nebo navrátilce The Libertines. Těžko vsázet na to, zda byly obě ústřední postavy zcela střízlivé, rozhodně však dohromady odehrály vynikající a zábavné vystoupení, jehož se v České republice asi nikdy nedočkáme.

Jess Glynne je ta zpěvačka, která s Clean Bandit nazpívala megahit "Rather Be", pak to zkusila ještě jednou s "Real Love" a nakonec vydala prvotinu "I Cry When I Laugh", na níž se až podezřele přiblížila Kiesze a jejímu revivalu devadesátkového popu s taneční hudbou. Na nějaký zásadní průlom to tak nevypadalo, a, ejhle, po tak perfektním koncertu, jaký na Szigetu odehrála, je z ní kandidátka na novou Jessie J. Podobně jako ona totiž na rozdíl od Rihanny, Sii a dalších dokázala na Szigetu jedno - pořádně odzpívat to, co má. Za sebou měla místo halfplaybacku reálnou kapelu, místo velkolepé show si jen sem tam zatancovala se svými špičkovými vokalistkami a když došlo na patetické klavírní balady jako "My Love" nebo "Take Me Home", dala je s takovým přehledem, až se z toho leckomu zaleskly v očích slzy. Uznáváme, že to občas může mylně vypadat, že jsme na musicserveru proti mainstreamovým popovým zpěvačkám zaujatí, ale je to přesně naopak. I pop, jaký dělá Jess Glynne, může být fajn, ba z něj může být dokonce jeden z nejlepších letošních koncertů. Stačí ho jen podávat poctivě a nesnažit se publikum opíjet rohlíkem a barevnými cingrlátky.

A právě ty hrály jednu z hlavních rolí v takzvané End Show, čímž bývá na Szigetu myšlen poslední koncert na hlavním pódiu, který bývá doprovázen velkou ohnivou show, tisícovkami konfet, desítkami světel, laserů a stroboskopů a hlavně gigantickým ohňostrojem, dost možná největším, jaký jste kdy v životě viděli. U něčeho takového je vlastně skoro jedno, co právě hraje, Sziget ale tento slot pravidelně dává některému slavnému DJi. V minulosti si toto privilegium vyzkoušeli například Calvin Harris nebo Martin Garrix, letos to byl Hardwell. A jestliže u Davida Guetty si posluchač o čtyři dny dříve musel místy klepat na čelo, u majitele prvního místa za nejlepšího DJe planety za rok 2013 a 2014 podle časopisu DJ Mag jste se nestačili divit, jak přirozeně mu jedna skladba navazuje na druhou.

Aktuální hity "How Deep Is Your Love", "One Dance" či "This Is What You Came For" se pod prací nizozemského rodáka snadno proplétaly s klasikami od Eurythmics, The White Stripes a dokonce i Metallicy a za více než hodinu set osmadvacetiletého autora debutu "United As We Are" neztrácel na síle. Stejně jako již postavený stan, jenž si dav přehazoval na rukou tam a zpět, doufaje, že ho tím snad zničí. Škoda jen intermezza s novým singlem "Survivors" s hostujícím Harisem, jenž sice poskakoval po stagi, jeho hlas ale byl už dávno namíchaný v setu, takže pusu otevíral naprázdno.

Brzy po skončení programu na hlavní scéně se ke konci blížil i ten ve stanu A38, kde se metaloví Bullet For My Valentine vystřídali s electro-clashovými Crystal Castles. Ti se rozhodli pokračovat i bez zpěvačky Alice Glass a i když to pro jejich příznivce byla jistě velká rána, upřímně je třeba si přiznat, že jejich tvorba nikdy o žádných vokálních kotrmelcích nebyla. Crystal Castles nejsou Nightwish. Proto když se pódium zahalilo do dýmu, v němž jste v záblescích stroboskopů neviděli víc než siluety muzikantů, bylo vlastně jedno, že do mikrofonu momentálně štěká Edith Frances.

Velká párty pochopitelně pokračovala až do ranních hodin, vzhledem k brzkému přejezdu na rakouský festival FM4 Frequency jsme si ale jistě šikovného Fedde Le Granda, Laidback Lukea či Noisii nechali ujít. Zde si ještě můžete projít naši top dvacítku nejlepších vystoupení a pochopitelně budeme rádi, když se v komentářích podělíte i o tu svou.

To hlavní je ale asi zřejmé. Nebylo to bezchybné a i když až na Muse a Hardwella přineslo sedmero těch úplně největších hvězd spíše zklamání, tak fantastických koncertů, neuvěřitelných zážitků a vtipných historek je letos tolik, že nelze seriál reportáží z Maďarska zakončit a shrnout jinak než citací z Hardwellova singlu "Apollo", jímž svůj set uzavíral: "We are the lucky ones."