"Dokud si lidi v kapele pamatují, co mají hrát, tak je to v pohodě, ale jakmile jim něco vypadne, je z toho úplnej nesmysl. Zrovna nedávno jsme hráli v Německu a jen co jsme začali, otočil jsem se na bubeníka a všechny zastavil. 'Musíš kurva přestat hrát jako by to byl jeden dlouhej přechod, protože si pak jedeš úplně jinej song než ostatní', říkám mu a on na to jenom 'jé, promiň', popisoval, jak jde turné, letos na jaře tvůrčí mozek projektu Anton Newcombe. Napůl podrážděně, napůl v legraci. Za to když jsme spolu krátce před zastávkou v Praze dělali rozhovor, to byla úplně jiná. "Jsme zatraceně dobrý, budete překvapená! Pokud nejsme na fesťáku, hrajeme obvykle tříhodinový set. Je to šílenství, ale jsem teď v dobrém rozpoložení a kapela fakt šlape" nadšeně se rozplýval.

Říká se, že samochvála smrdí, ale v případě The Brian Jonestown Massacre se nejedná o žádnou velkohubost, jako spíš o konstatování holého faktu. Předchází je skvělá koncertní pověst, která se opírá o hudební archiv rupající ve švech, a stejně jako ji potvrdili předloni ve Futuru, si Prahu získali i tentokrát. Vykopávat tady strašáky z dob kontroverzního dokumentu DiG! a další výstřelky za účelem profilování projektu, soustředěného kolem kultu nevyzpytatelné osobnosti Antona Newcomba, by bylo akorát nošením dříví do lesa. Patří k notoricky známým nejen mezi fanoušky a dnes už nepředstavují o moc víc než nekonformní auru, která kapelu obestírá, takže přejděme k věci.

The Brian Jonestown Massacre mají za sebou tři dekády, které mnohdy připomínaly velkou rock'n'rollovou hru o přežití, a v kontrastu se současnou indie scénou, plnou nepřeberného množství všelijakého balastu, platí za oázu umělecké nezávislosti. Stojí mimo trendy i mimo čas, formám, které u jiných sklouzávají k otrockému retru, dávají punc nestárnoucí klasiky, a i když za dobu svojí existence interpretovali celou řadu žánrů, bez jakékoli pejorativnosti snesou hlavně označení nositelů nefalšovaného šedesátkového spiritu.

Zhruba na těchto pilířích stál také poslední pražský set, který skutečně dosáhl avizovaného tříhodinového standardu. Dalo by se polemizovat nad tím, jestli takový hrací čas nehraničí s megalomanstvím. Dost možná, že ano, a zcela nepochybně se najdou interpreti, u kterých podobný maraton dává větší smysl než u TBJM, tedy alespoň dokud budou stavět playlist na dynamicky zaměnitelných tracích, ale proč si ho jednou za čas nedopřát? Principiálně sice všechno nasvědčovalo, že se koncert musí brzy zacyklit, ve se ale skutečnosti věci vyvíjely právě naopak.

Jestli totiž v hudbě existuje nějaký všelék, je to groove, a sedmičlenný ansámbl ho hned od začátku ordinoval tak štědře, že po chvíli zaplavil veškerou přítomnost. Člověk se jím rád nechal unášet daleko od všedních strastí, jak jen to šlo, stejně jako všudypřítomnou tamburínou, která do těla pumpovala paprsky slunce. Za udržitelný rozvoj večera rozhodně z velké části mohl i fakt, že Newcombe se neobklopil žádnými robotickými profesionály, ale přehlídkou charaktrů, kteří působí dojmem, že se narodili pro to, aby hráli právě ten který song, se zvláštními zásluhami maskota Joela Giona (tamburína) a hravě intuitivního Collina Hegna (basa).

Pauzičky a technické problémy si sice vyžádaly něco prostojů mezi jednotlivými songy, místo výdechů ale vyzněly jako s napětím sledovaný pohled za oponu. O to víc, že živel Anton nikdy dlouho neváhal s chopením slova. A i když na chlup stejnými hláškami, jaké zazněly při rázném provolávání protiválečných postojů nebo manifestování umělecké svobody, zásobuje virtuální svět téměř na denní bázi, působily jako opak pouhých proklamací, dopadly na úrodnou půdu a publikum je odměnilo hlasitými vyznáním lásky. Od koho jiného by taky měly mít větší dopad než od člověka, který dal přednost před invazivní politikou USA přednost ústraní Berlína?

Neúprosný groove a charisma splnily roli nezapomenutelného průvodce. Sebevíc osvobozující ty uplynulé tři hodiny s The Brian Jonestown Massacre byly (a teď to možná bude znít kacířsky), polovinu z nich bych na místě vyměnila za větší kolorit, jaký je pro nespoutaný Newcombův rukopis tak typický. Multi-kulturní průlety, funky záseky ani větší sonické experimenty nedostaly prostor, a tak se v Lucerně drobné vrcholy odehrávaly hlavně na úrovni nálad, jakou přinesla třeba jemná melancholie "Vad Hände Med Dem" nebo povznášející "What You Isn't". Nevadí. The Brian Jonestown Massacre si sice odnesly svoje neodhalené tváře sebou, ale aspoň zbylo něco na domácí after-party. A třeba na ně přijde řady příště.