Říká se, že dobrá hudba nepotřebuje reklamu, propaguje se sama. Low Cut High Tops je příkladem toho, že ne vždy to musí platit. Jak je jinak možné, že svět takřka nezaznamenal "Red Lipstick", dost možná nejlepší grungeovou věc od dob "Song 2" Blur? Nezávislý původ interpreta odvedl své a nulové promo úměrně přivábilo i nulovou pozornost médií. A přitom právě v případě tohoto třiadvacetiletého rodáka ze Seattlu je to až fatální škoda. Kdyby jenom kvůli zmiňované hitovce, jež musí být znělkou snad každého rebela bez příčiny; celý debut, apaticky (ale vzhledem k umělcově filozofii velmi příhodně) pojmenovaný "Eh, Whatever", je jedním z nejzajímavějších nováčkovských počinů loňského roku. Historie jeho vzniku je ledabylá stejně jako autor sám a uplatňují se v ní zejména pravověrné postupy DIY.

Na úplném začátku David Burns koketoval s hudbou tvořenou na počítači, k níž se dostal přes první dětské pokusy na Playstationu. K nástrojům slyšeným na prvotině se muzikant propracoval vlastně až při jejím skládání a stalo se tak bez učitele, vlastními silami. Proč několik let věnovat učení se co nejdokonalejší hře a další roky se (mnohdy horkotěžko) pokoušet dát dohromady produkt, který vás už konečně vyšle na ten vysněný hudební Olymp? Když chcete hrát, tak prostě hrajte. A když chcete mít cédéčko, tak si ho natočte. Možná se tak přímý postup ve finále nesetká také s kvalitou. Možná to ale bude podobně poslouchatelný zážitek jako "Eh, Whatever".

Legendy říkají, že hlavním nástrojem byla rozbitá kytara, kterou hudebník dostal ve dvanácti. Dalo by se jim věřit. Materiál prý vznikal v jeho pokoji a nahrávací seance byly neustále přerušovány nevrlým otcem, jenž pro hlasité výtvory synovy múzy neměl příliš pochopení. Další bláznivý aspekt pádně dokreslující charakteristiku desky. Ta zní jednoduše jako pokus muzikálního nadšence, který si řekl, že by to taky mohl zkusit. A mohly by se na to třeba balit dobře holky a tak. Dával k sobě jednotlivé akordy, jež se za letu naučil, a když to neznělo úplně špatně, pokračoval dál. Jako by se v garáži sešla skupinka amatérů, wannabe rockových hvězd, ale jinak absolutně nezkušených hráčů, a prostě experimentovala a sledovala, co z toho vyleze. A, ejhle, ono z toho opravdu něco lezlo. A chvílemi to znělo fakt dost hustě.

Za slůvkem experiment ale nehledejte u Low Cut High Tops hanlivý nádech. Burns je možná lehce ulítlý showman, ale jeho hudba je přímočará, nekomplikovaná, inspirovaná devadesátkami a pořádně chytlavá. Protože recepis na rock'n'rollový kámen mudrců vždy hledejte v jednoduchosti. A nadto je plná zvonečků, jarem ošlehaných kláves, mládežnického ducha. Kdyby se MGMT dali na grunge, možná by z toho vzniklo právě "Eh, Whatever".

Osobitost jí dodává i persona jejího tvůrce. Posluchač může zprvu tápat, zda se z jeho strany nejedná o pouhý žert. Jeho hlas balancuje na hranách snesitelnosti a čisté tóny rovněž nejsou jeho silnou stránkou. Copak se ale lze na něho zlobit, když jím zároveň na některých místech hlásá tak milá vyznání lásky? A jak už bylo možná pochopeno výše, tato nahrávka není o dokonalostech a její kouzlo se skrývá právě v její naivní nevědomosti a bezprostřední laxnosti. Po technické stránce ji skutečně nelze do široka rozebírat. Poslouchat ji je ale velká radost.

Než vznikl tento text, interpret si v srpnu napsal na Facebook, že v podstatě končí s veškerou hudební tvorbou a v životě se chce nadále věnovat jiným věcem. O tři měsíce později stačil toto prohlášení ale zase odvolat a avizoval, že další deska nakonec je v plánu, jen bude ovlivněná hip hopem devadesátých let. Zdá se, že s Low Cut High Tops bude ještě legrace. Hlavně o něm ale taky moc nemluvte. Ještě by si ho všimly velké labely a pokazily by ho.