Antony je neodpojitelnou součástí Antony And The Johnsons, věnuje se mnoha dalším uměleckým formám a v nemalé míře sleduje, hledá nová podobenství vlastní prezentace, sebereflexe. Velmi stylovou obrátkou se vnořil do vod taneční muziky s Hercules And Love Affair, hitovka "Blind" se stala svým způsobem nepřehlédnutelným milníkem v tomto směru. Do svých zvukových elaborátů jej vtáhla i Björk a možná odtud to byl onen poslední krok k vzniku sóla Anohni, jejíž debut "Hopelessness" byl ohlášen již loni. V něm však není osamocena, trojlístek doplňují producenti Hudson Mohawke a Oneohtrix Point Never (alias OPN).

Od vydání živáku "Cut The World" a poetického snímku "Future Feminism" už uteklo nemálo času. S "Future Feminism" má i debut Anohni mnohé styčné plochy. Antony se prezentuje v celkem radikální rovině politických témat ("Obama" je dosti ostrým pohledem) a nepřehlédnutelný feminismus zde taktéž tiká jako časovaná bomba na každém rohu. "Hopelessness" je sbírkou niterních protest songů, které jsou odděleny krátkými příběhy. Deska tak ale nemá vyloženě celistvé téma. Hegarty je však pro tentokráte často hodně přímočarý a své názory neschovává za lyrické obraty a náznaky point, občas je to až na hraně provokace, kterou má třeba v malíku M.I.A., ale záměrně se tady nic neopisuje. Tahounem se stala hned úvodní dvojice "Drone Bomb Me" (ve videu se objevuje neskutečně civilní Noami Campbell, která svým projevem a vnořením se do atmosfér textu přímo odzbrojuje) a "4 Degrees".

Hudson Mohawke a OPN mají oba dostatek zkušeností, aby dostali pod nějaký řád roztěkanou obrazotvornost a představivost Anohni. Všudepřítomná elektronika a práce s tanečně orientovanými beaty nepřevyšují, nebortí základ textů a vokálních linií, naopak se stávají dalším výrazivem nálad a tříštivých pocitů. Ačkoliv se nedočkáte nějakých ryze tanečních věci (ve stylu zmíněné "Blind"), vše bezelstně vynahrazuje pestrost melodických fragmentů s příměsí odlehčené formy avantgardního popu a synthpopu. Vesměs se podařilo původní podobenství tvorby Antony And The Johnsons přetavit do elektronicky pulsující soudobosti - vše do sebe zapadá a Antonyho titěrné vyprávění se rozprostírá v nových paralelách a spojnicích.

Vedle dopředu vypuštěných singlů "Drone Bomb Me" a "4 Degrees" album nabízí hned několik fascinací, včetně asi nejpřístupnější "Watch Me" a melodramatu "I Don't Love You Anymore". Ve "Violent Men" si vyřizuje své soukromé účty za vokálních improvizací dvojice CocoRosie, to už jsme však v druhé polovině nahrávky. V ní figuruje neoblomná nástraha reality v "Why Did You Separate Me From The Earth?", jakási útržkovitě omluvná "Crisis" za nevyřknutý kolaps amerického snu (nebo jakéhokoliv narůžovo natřeného snění) a posmutnělá "Marrow". "Hopelessness" se nese převážně v potemnělých zákoutích, ale to není žádným překvapením v Antonyho výrazivu, ani souboru předchozích návazností na Antony And The Johnsons.

"Hopelessness" se tak nečekaně dostává do čela přehledu kandidátů na letošní titul album roku. Její textově vyhraněná rétorika, naléhavost a hudební sounáležitost v nejeden moment způsobí mrazení v zádech. Antony Hegarty sice v ničem napřímo nepřekvapuje, hlasový projev má svou stálou nezaměnitelnou tvář, je však šikovně hnán zvukovým elaborátem Hudsona a OPN. Krása "Hopelessness" se odlupuje postupně s každým dalším poslechem, následně ji pak natěsno zahalí ona kazajka zoufalství a beznaděje současnosti.

Projekt Anohni se živě představí s deskou "Hopelessness" i na letošních Colours Of Ostrava, přesněji v pátek 15. července od 21:30 na scéně České spořitelny. Podle prvních ohlasů se můžeme těšit na intenzivní požitek spojený s naléhavými a avantgardními videoprojekcemi.