Fungujete již od roku 2010, vydali jste tři EP, ale až letos vám vyšel plnohodnotný debut. Proč až po takové době?

Marcyn: Začali jsme jako naprostí zelenáči, co se týče hraní s kapelou, takže jsme museli nabrat spoustu zkušeností, abychom si mohli dovolit urvat takové sousto, jako je nahrávání plnohodnotné desky. Bylo nám sedmnáct, Kubovi ještě méně. Neuměli jsme pořádně hrát, nevěděli jsme, co chceme hrát, takže to postupně krystalizovalo a vyvíjelo se, až jsme došli do bodu, kdy jsme usoudili, že teď už bychom to album svedli. Ta cesta byla fakt dlouhá a zatraceně trnitá. Když se ohlídnu zpátky, což moc nedělám, sám se pozastavuji nad tím, kolika věcmi si naše kapela musela projít, než dosáhla téhle podoby. Samozřejmě na tom nemáme podíl jen my sami, ale i spousta lidí okolo, hlavně naše rodiny a přátelé, bez jejichž podpory by se to nikdy nepodařilo.

Eva: On se taky dlouho hledal plnohodnotný hudební materiál, potřebné finance a taky ten pravý ořechový člověk, který by nás svými názory a zkušenostmi dostal dál, než bychom se kdy dostali sami. A ten se našel.

Album jste nazvali "Distant Edges" neboli vzdálené hrany. Co si pod tím má posluchač představit?

Marcyn: Vzdálené hrany mohou symbolizovat jakýsi horizont v dáli, za nímž je neznámo, které stojí za to prozkoumat. Vystoupit ze své komfortní zóny a objevit pro nás dosud nepoznané, nebát se selhání, nebát se jít dopředu i přesto, že se může zdát, že se horizont pořád vzdaluje. Nebát se obecně. Zkusit se odpoutat od striktního a místo zajetých kolejí zkusit vytvořit nové. Najít sám sebe a za žádnou cenu neztrácet naději. Ten název vymyslel Kuba úplnou náhodou, ale podstatu všech těch songů vystihuje stoprocentně, což jsme si uvědomili až zpětně.

Eva: Mou prvotní ideou bylo pro název desky použít nějaký prvek, který se objevuje v některé z našich písní. Jako nejvhodnější mi přišly právě rozmazané hrany, které jsou jednak vysloveny v písni "4AM", jednak jakýmsi pojítkem mezi všemi našimi skladbami. Kluky pak napadly "Unknown Edges", ze kterých Kuba nechtěně vytvořil konečný název "Distant Edges". A ono to sedlo.

Všeobecně je vaše album snové, melancholické. Nejblíže má k indie popu, který je na naší scéně stále poměrně neprozkoumaným územím. Jak došlo k tomu, že jste si vybrali poměrně nemainstreamový žánr i zvuk?

Tom: Hrajeme prostě tak, jak to cítíme, jak to z nás vychází, bez jakéhokoliv kalkulu. Ponecháváme si volný tvůrčí prostor, vzájemně se ovlivňujeme, inspirujeme a necháváme věci přirozeně plout.

Marcyn: Popravdě nemám pocit, že bychom si to vybrali, ono si nás to vybralo samo. Hrajeme to, co z nás leze, není žádný mustr, pravidla, podle kterých bychom naši muziku vytvářeli. Klidně se může stát, že naše příští deska bude noisová nebo elektronická. A jako nemainstream je to vnímáno spíš tady v Česku, v zahraničí ty mantinely mají nastavené jinak. Daleko smysluplněji, aspoň podle mě. Když to nadnesu: u nás je to tak, že když v písni do deseti vteřin nehraje refrén, je to bráno za alternativu. Proto se taky do popředí většinou dostávají bezduché pitomosti, protože těm zajímavějším věcem se prostor mnohdy nedá. Naštěstí se o tom teď dost mluví, takže pevně doufám v nějakou hudební obrodu, protože to, co mají velká česká rádia v playlistech, je do nebe volající ostuda a hanba. Každopádně nám o tohle nikdy nešlo. Ano, je dobrý, když nás zahrajou v rádiu, ale nikdy si nenecháme nic diktovat jen proto, abychom se tam dostali. To je cesta do pekel.

A co hudební inspirace? Máte nějaké vzory, kterými jste se během skládání a nahrávání nechali inspirovat?

Tom: Nejlepší inspirací je delay, reverb a zkreslení a pak už vše nechat na kouzlu okamžiku. A hudba, kterou posloucháme, slouží jen jako odrazový můstek, nic k čemu bychom se snažili cíleně přiblížit. Případně nechat vše na podvědomí a instinktu.

Marcyn: Nechali jsme se inspirovat hlavně těmi, které nemáme rádi, abychom si dostatečně dobře ujasnili, co opravdu nechceme. Jinak jsme tomu nechávali volný průběh, aby se nám nestalo, že bychom zněli víc jako někdo než jako Places.

Kuba: Dva delaye za sebou s různým časem. A jo, pak reverb, chorus, někdy nějaká modulace. Pak jsem taky zkoušel vykrást Sigur Rós, ale s tím smyčcem mi to moc nešlo, takže to nic. A ty post-rockové momenty vždycky vyplynou tak samy.

Sledujete i současnou světovou a tuzemskou scénu? Máte nějaký tip pro naše čtenáře?

Tom: Sleduju, hledám, objevuju, stále vychází skvělá a zajímavá hudba, a přitom je toho pořád tolik, k čemu se vracet. K tipům ve zkratce, z české scény byste neměli přehlédnout Acute Dose, nic podobného, jako hrají oni, jsem u nás neslyšel. Vzdáleně mají feeling jako King Krule, takže paráda. Ze zahraniční mě zaujali např. Beach Baby, kteří vydali několik chytlavých singlů a čekají na první desku, nebo psychedelický Vinyl Williams. Případně cokoliv z vydavatelství Captured Tracks.

Marcyn: Samozřejmě, že sosáme kdeco, neklademe si skoro žádná pravidla, každý poslouchá hory muziky. Musí pro nás být zajímavá, pochopitelně. Namátkou třeba Radiohead, Foals, Tame Impala, Porcupine Tree, Florence And The Machine, Daughter, Mike Oldfield, U2, Sigur Rós, Pink Floyd, Red Hot Chili Peppers, Bloc Party, Wild Nothing, The War On Drugs a pár milionů dalších, nebráníme se ani klasice, jazzu. Co se tuzemské scény týče, sympatičtější nám jsou spíš menší kapely, zato se světovým zvukem, třeba Ghost of You nebo February, a taky ryzí underground - Plastici, Máma Bubo, Marxova tchýně, Zpocený voko.

Produkce se ujal Tomáš Neuwerth. Jak jste se s ním poznali?

Marcyn: Bylo to jednoduché, nechal nám zprávu na bandzone. Že nabízí své služby a že máme přijet. Kvůli různým okolnostem jsme přijeli o rok a půl později, v létě 2014. Žrali jsme s Kubou tehdy Kittchena a jeho desku Radio (žereme ji dodnes včetně zbytku kapely), kterou společně s Tomášem uvařili, tak jsme byli docela napjatí. Celý proces se začal pomalu uvádět do pohybu, během první nahrávací session, která trvala čtyři dny, jsme nahodili základy k sedmi songům… To jsme ještě netušili, co nahrávání desky s producentem obnáší a jak dlouho nám to ve skutečnosti potrvá. Rozhodně jsme to nechtěli uspěchat, aby se z toho nestalo něco nedovařeného, až se to protáhlo na rok a půl. Zpočátku jsme možná cítili jakýsi ostych, rozpaky, ale netrvalo dlouho a ledy povolily, sedli jsme si jak lidsky, tak pracovně.

Ovlivnila jeho práce výsledný zvuk desky, nebo jste si už do ničeho nenechali tzv. kecat?

Tom: Spíš to bylo tak, že jsme mu nemohli my do ničeho kecat. Ale důvěra v něj se rozhodně vyplatila, dokázal v nás najít věci, o kterých jsme ani my netušili, že v nás jsou.

Marcyn: Zásadně. Bez Tomáše by "Distant Edges" nebylo tím, čím je. Přijeli jsme do studia s novým, ale jen hrubě nahozeným materiálem, plus pár písněmi z předchozích EP, které jsme nechtěli zahodit. Bylo nutné nechat si do toho kecat, abychom se posunuli a našli novou cestu. Potřebovali jsme někoho zvenku, mimo kapelu, kdo to bude vnímat s odstupem, ale zároveň aby to byl někdo s dobrým uchem a zkušenostmi, kdo nám nastíní a otevře možnosti, na které bychom sami nepřišli. I přesto, že jsme se na některých věcech ze začátku neshodli, časem se ukázalo, že má pravdu, takže všechny pochyby se rozplynuly. Tomáš je hodně otevřený a nebojí se ničeho, takže jsme se nebáli ani my.

Z nahrávky vyčnívá velmi vydařený singl "4AM", ke kterému je natočený i zdařilý videoklip. O čem skladba přesně pojednává? Jak probíhalo natáčení samotného klipu?

Eva: Přesně skladba nevypovídá o ničem konkrétním. Protože si texty nepíšu s předstihem a neukládám si je do šuplíku tzv. na horší časy, i v tomhle případě jsem se snažila spíš vystihnout celkovou náladu hudby. Vznikl tedy text s atmosférou pozdní noci (nebo brzkého rána?), o myšlenkách, které by měl raději odplavit déšť.

Kuba: Na ten klip jsem tedy v šuplíku něco měl. Byly to záběry z loňské cesty na Azory, kde jsem prostě natáčel s tím, že "se to jednou bude hodit". A hodilo se. Pak jsem našel v editoru Lightworks (mimochodem skvělý freeware video editor) takový efekt na prolnutí dvou obrazů a zkusil si natočit oči, jak to s tím bude fungovat. Celkem to sedlo, tak jsem z toho plánoval udělat teaser k desce s úryvkem z "4AM", a on z toho nakonec vylezl klip. A bylo to v zásadě zadarmo, koupil jsem si na to sice foťák, ale ten používám pořád, takže to se moc nedá počítat jako náklady za klip.

Na konci celé desky je další velmi silná skladba "One Silent Minute". Komu je ta minuta ticha určena?

Eva: Minuta ticha je jedna z těch starších skladeb, které jsme se rozhodli nezahodit do věčných lovišť, nýbrž vybrousit a přeleštit. Ta písnička je o tom, že je fajn někdy vypnout a vrátit se alespoň v myšlenkách do bezstarostného období. Je to takový textový kontrast, který byl pro desku žádoucí.

Plánovali jste od začátku, že skladby budou zpívané pouze v angličtině?

Marcyn: Angličtina je s námi od samého počátku, s jiným jazykem jsme asi nikdy nepočítali. Naše hudba se v tomhle jazyce cítí dobře, tak proč ji tahat někam, kde by to skřípalo?

Pocházíte z Ostravy. Jak vnímáte tamní region z hlediska hudební scény i jako celkového místa k životu?

Marcyn: Hudební scéna v Ostravě se zdá propojená, protože zase tak velké město to není. Většina hudebních těles si navzájem půjčuje hráče, kdekdo hraje s kdekým. Sice je pořád z velké části načichlá osmdesátkovým agro metalem, ale už to není taková tragédie jako dřív. Vzniká mnoho nových kapel a míst, které sem přinášejí svěží vítr, takže v dáli cítím lepší časy.

Ondra: Kvalita hudební scény zde narůstá exponenciálně. Každým rokem se objevují nové hudební kluby, nové festivaly, nové výborné kapely a snad se i rodí noví muzikanti. A jak řekl Marcyn - hudební scéna je propojená, většina kapel se navzájem zná, vzájemně se propaguje, vzájemně si chodí na koncerty. Je to takový velký hudební tábor. A je to krásné místo k životu. Je tady spousta zeleně. Stačí udělat pár kroků a člověk je v nějakém parku. Je tady plno milých a usměvavých lidí. A taky těch protivných a zahořklých. Dík za ně, protože i oni jsou zdrojem inspirace.

Mají členové kapely i jiné projekty, nebo jsou Places pro všechny prioritou?

Marcyn: Places mám na prvním místě, každopádně teď taky hodně hraju s osobitým ostravským songwriterem Mikim Kalusem, jsme takové dravé acoustic-punk duo, já na bicí, on na kytaru, hlas a foukací harmoniku.

Ondra: Jsem ve dvou dalších kapelách. Jednou za čas se sejdeme, něco nazkoušíme, jednou za cca čtvrtrok vystoupíme veřejně, ale velké plány nemáme. Pak se občas objeví nějaké hostování, záskoky a tak. Každopádně Places jsou priorita.

Kuba: Já zrovna teď nic jiného nemám. Občas si něco nahraju sám a dám to na svůj Soundcloud, ale u toho to končí. Všechno ostatní jsou Places.

Zpěvačka Eva je u vás jediným ženským elementem. Některé skupiny si to chválí, jiné to uvádí jako zdroj potenciálních rozporů. Jaké jsou vztahy u vás v kapele?

Marcyn: Zdrojem potenciálních rozporů bývají mnohdy vnější vlivy než ty uvnitř kapely. Eva není zrovna ořezávátko, takže když na to přijde, dokáže nás pěkně srovnat. Obecně netrpíme zrovna ponorkou, ale občas to pěkně zajiskří, hlavně když jsme spolu moc a dlouho. Nicméně si myslím, že se máme docela rádi, jinak by to asi nefungovalo. Hlavně neztrácet čas pitomostmi, pak není tolik problémů a všichni jsou klidnější.

Eva: Nevím, jak to chodí v takové ryze klučičí kapele, nicméně pevně doufám v to, že jsme taky ryzí, a i přesto, že mě hoši víc než občas dokážou vytočit, stále si na ploše počítače nechávám naši společnou fotku.

Za současné situace hudební scény mnoho zejména mladých kapel vydává své nahrávky čistě jen digitální formou. Vy jste se ale rozhodli svůj debut vydat i fyzicky, navíc v působivém přebalu. Budete fyzickým nosičům věrni i nadále?

Tom: Je to svým způsobem trochu risk, hlavně při současném způsobu rychlé konzumace hudby skrze Spotify a další služby, kdy se CD až tak moc neprodávají, ale doufáme, že se najdou tací, kteří ocení to, že jim zůstane něco, co si mohou osahat. U příští nahrávky uvidíme, bude-li zájem, možná vyjde na vinylu a pak už jen digitálně.

Marcyn: Hodně lidí a kapel si taky nechává dělat vinyly, to je jiná frajeřina. Ten bychom taky chtěli, ale zatím to nehrotíme. Povedlo se mi udělat vizuál, za kterým si celkem stojím, navíc se nás lidi pořád ptali, jestli nemáme nějaké cédéčka, takže jsme nad tím ani moc dlouho neuvažovali a šli do toho. Pokud se mi i příště povede udělat vizuál, za kterým si budu stát, a nevzniknou nějaké finanční zádrhely, není důvod nevydávat fyzicky.

Ondra: Jsem trochu digiskeptik. Ony ty internety jsou dobrý sluha a říká se, že co se na internetu objeví, to se už nikdy neztratí, ale když držím nahrávku v ruce, mám skutečný pocit, že existuje. Že jsme vytvořili stopu na Zemi a ne jen na serveru.

Kde vás mohou fanoušci v nejbližší době vidět a slyšet?

Marcyn: Před námi je například Náplavka v Praze, Ozvěny Vinyly v Brně a mnoho krásných a slibně vypadajících akcí. Na podzim chystáme i nějaké koncerty k desce v koutech republiky, které jsme ještě nenavštívili. A pak možná nějaké zahraničí, ale to už možná moc předbíhám.

Na závěr se zeptám, jestli budou fanoušci na nástupce debutu čekat dalších šest let?

Tom: Tak dlouho bychom nechtěli čekat ani my sami. Už teď pracujeme na novém materiálu, máme kolem šesti, sedmi nových věcí, o kterých cítíme, že mají velký potenciál, a taky už některé stabilně hrajeme na koncertech. Nejprve si ale věci musí sednout a pak se uvidí. Osobně bych se vrátil do studia začátkem příštího roku, ale kdo ví.

Marcyn: Na tuhle desku šest let čekali jen naši rodiče a pár přátel, kteří nás už tehdy znali jako Places. Počet fanoušků se nejvíc rozrostl zhruba tak v posledních dvou letech, takže to pro ně nebylo zase tak dlouho. Nejdříve se musíme postarat o "Edges" a pak možná něco nového započneme. Pravdou je, že dáváme dohromady spoustu nového materiálu, něco už hrajeme i naživo, takže jak nás znám, tak za čtyři roky bude možná i nová deska.