Ale že to trvalo... Na prvotinu norského DJe producenta Kyga jsme od prvního singlu čekali téměř rok a půl, aby po mnoha odkladech nakonec na začátku května konečně vyšla. Že k něčemu takovému nakonec dojde, bylo vlastně jasné už od devadesátých let, kdy se tehdy šestiletý Kyrre Gørvell-Dahl zkoušel zahrát pár tónů na piano. Láska k němu mu vydržela a když pak přidal i MIDI klávesy a začal experimentovat s elektronikou, z níž se pod jeho rukama postupně z trancových základů, synťáků a beatů využívaných v progressive housu vyklubal žánr nazývaný jako tropical house, bylo na úspěch zaděláno. Nebyl v tom samozřejmě úplně sám, v podobné době vznikaly i první pokusy jeho dnešních kolegů - Thomas Jack, Matoma, Lost Frequencies, či Klingande, ti všichni dnes na vlně nového žánru sbírají úspěchy po celém světě, Kygo je ale mezi nimi vidět přece jen nejvíce.

Všechno to začalo remixem "I See Fire" Eda Sheerana, který na SoundCloudu nasbíral více jak třicet miliónů přehrání a když pak v prosinci 2014 vydal svůj první opravdový hit "Firestone", zkontaktovali ho Avicii s Chrisem Martinem z Coldplay a požádali ho o remix písně "Midnight". Avicii ho nakonec vzal i na turné jako předskokana a když kvůli svým zdravotním problémům nakonec musel vynechat set na věhlasném festivalu Tomorrowland, Kygo jej před desítkami tisíc lidí na poslední chvíli nahradil. Hvězda byla na světě.

V únoru 2015 se blýskl kouskem "ID", z něhož se stala hymna Ultra Music Festivalu a použit byl i ve videohře "FIFA 16". Od té doby neúnavně vydává singl za singlem, zároveň svým nekončícím turné, v rámci něhož jste ho mohli vidět v Roxy, na berlínské Lollapallooze nebo naposledy i ve vyprodaném pražském Foru Karlín, neustále láká na svůj plnohodnotný studiový debut.

Hned na začátek je třeba říci, že "Cloud Nine" je letní deska bez uceleného konceptu a s prostinkými texty, jejichž umělecká hodnota je, kulantně řečeno, poněkud diskutabilní, za to je ale plná skutečných i potencionálních hitů, pro něž je krátkodobý úspěch v hitparádách alfou a omegou. Pobavit se a zapomenout, to je oč tu běží. Mantra, která není pro každého, jste-li ale ochotni na to přistoupit, dobře pro vás.

Debut totiž nabízí obrovskou porci více či méně očekávaných spoluprací s interprety, jejichž hvězdný prach ten Kygův dalece převyšuje. Své si tady řekne Foxes, trošku zmateně a možná i lehce falešně zapěje Tom Odell, soulově medový vokál Johna Legenda prodá pomalejší "Happy Birthday", nápaditější a dramatické R'n'B "Nothing Left" s nervními smyčci si zase obstará Will Heard známý z koncertů Rudimental a i jeho příspěvek pomáhá k tomu, abyste nad "Cloud Nine" přece jen trošku zapřemýšleli.

Kygo se totiž svého tropical housu nedrží po celou stopáž a i tyto výlety mimo přispívají k tomu, aby pro vás byl poslech jeho hudby příjemnější, než třeba ukřičená EDM alba Davida Guetty nebo Calvina Harrise, které jako by neustále nekompromisně přikazovaly "Tancuj a bav se!", až z toho kolikrát jednoho bolí hlava. Čtyřiadvacetiletý producent je k posluchači vstřícnější, netlačí tolik na pilu a spíše nechá fanoušky se jen tak zlehka pohupovat do rytmu.

Z dalších skladeb zaujmou už dobře známé hity "Stay" s Maty Noyes, temnější "Fragile" s obrovsky talentovaným a emočně vyždímaným Labrinthem nebo "Raging", u níž nelze než kroutit hlavou nad tím, jak je možné, že se na ní podíleli irští pop-rockeři Kodaline. Palec dolů naopak patří spolupráci s Jamesem Vincentem McMorrowem, jehož repetitivní opakování "I'm In Love" je vyloženě protivné a nebýt jej, na tu osmičku by to nakonec bylo.

Jak už bylo řečeno, Kygo netvoří žádné velké umění, ale nekomplikovanou komerční taneční muziku, která se chce líbit. Nevadí-li vám to, není co řešit. Lepší desku na začínající léto asi hned tak neseženete.