Třetí ročník jednodenního festivalu Aerodrome se z původně plánovaného PVA Expo Letňany přesunul pod střechu Tipsport arény na pražském Výstavišti, což mnozí fanoušci nesli nelibě. Vzhledem k počasí, které při příchodu do haly vypadalo podobně jako zdejší klobásy všelijak, šlo nakonec ale o docela prozíravý krok. Atmosféra byla výborná i tak, jen je škoda, že na tak atraktivní sestavu muzikantů nepřišlo více lidí. Svou roli v tom jistě hrál i prostředek pracovního týdne, avizovaný start na šestnáctou hodinu s veselými punkrockery Zebrahead a legendárními Bad Religion tak z práce většinou stíhali jen ti šťastnější.

Největšími taháky ale stejně byly spíše až večerní kapely. Billy Talent na konec července chystají svou pátou studiovku "Afraid Of Heights". Z ní kromě titulní písně zahráli také novinku "Louder Than The DJ", což je sice méně, než hráli o deset dní dříve na německém Rock im Park, kde zazněla i "Big Red Gun" a více se čerpalo z desky "Dead Silence", také ale koncertovali celkově kratší čas než v Norimberku.

A i když si tam excentrický Benjamin Kowalewicz hrál s nafukovací pannou, nadával na Donalda Trumpa a myslel na bubeníka potýkajícího se se zdravotními obtížemi, ani Prahu o své srdnaté proslovy neošidil. V Tipsport aréně vzpomínal na nedávnou tragédii v Orlandu a když svým ovečkám kladl na srdce, aby zůstaly silné a snažily se být tou nejlepší možnou verzí sebe samých, vypadalo to, že to stejně jako spontánní pokřik "Sakra, jak mi ta Praha chyběla!" myslí opravdu upřímně.

Hitů jeho skupina nastřádala za léta své existence tolik, že vlastně ani neměl kdy zpomalit, takže s energií králíčka z reklamy na baterky poskakoval kolem svého stupínku s mikrofonem a sypal jednu pecku za druhou: "Devil In A Midnight Mass", "Saint Veronika", "Fallen Leaves", "Red Flag" a tak dále a tak dále. Natlakovaná show prakticky neměla slabého místa a jediné, co vyvolávalo otázky, bylo náhlé zmizení frontmana z pódia během "Devil On My Shoulder", kdy se po sobě zbytek skupiny zmateně díval a písničku dlouze gradoval, což evidentně na programu nebylo a ani v Německu se nic podobného nedělo. Skoro to vypadalo, jako by si zpěvák musel odskočit na malou, ale to jsou samozřejmě jen čisté spekulace. Úsměvná vsuvka ale každopádně koncertu nijak neublížila.

Také následující Bring Me The Horizon mohli fanoušci vidět před necelými dvěma týdny v Norimberku a i když zvuk byl obzvlášť v jejich případě v Praze více jak polovinu setu dosti nevyvážený, frontman Oli Sykes ze sebe tentokrát vymáčkl daleko více než v Německu. I tentokrát to na rozdíl od přímočarých Kanaďanů bylo hodně o show, která zde, ve tmě, zapůsobila daleko silněji. Zpěvák ale kromě podněcování diváků k circle pitům zpíval o dost více než minule a i těžké pasáže, v nichž si slyšitelně ničil hlasivky (např. "Sleepwalking" nebo čím dál populárnější aktuální singl "Follow You"), dával tak, že se oči fanoušků nemusely ani zdaleka tak často dívat na jeho náhradu v podobě klávesisty, ale naopak plně vnímat frontmana. Škoda jen toho zvuku. Být lepší, pražská zastávka metalcorových ikon by oproti té německé jasně zvítězila. Takto je to nerozhodně.

U Korn se nabízely hlavně dvě otázky: Co bude s mikrofonem Jonathana Davise? A jak bude vypadat setlist tentokrát? První otázka může zvedat obočí. Pokud jste ale velkými fanoušky nu-metalových legend, pak víte, že zatímco na německém Rock im Park kapela odehrála v podstatě standardní koncert, tak o týden později na rakouském Novarocku mu jeho ikonický stříbrný stojan ve tvaru ženy, o nějž se během koncertů tak rád opírá, chyběl. V Praze došlo ke šťastnému shledání, takže Korn nic nebránilo rozjet přesně tu stejnou show, jakou od nich známe a máme rádi.

Což platí tak trochu s výhradami, protože v odpovědi na druhou z otázek při pohledu do setlistu zjistíte, že ani tentokrát skupina nezařadila nic z výborné dubstepové desky "The Path Of Totality". Až na singl "Hater" absentovaly i jakékoliv ukázky z nejnovějšího alba "The Paradigm Shift" a o šťavnatém coveru "Word Up" si příznivci skupiny mohli také nechat jen zdát. Korn se zkrátka rozhodli stát se kapelou pro nostalgiky, která dokola přehrává staré hity typu "Did My Time" nebo "Got The Life" a novému materiálu nevěří, což je vzhledem k jeho kvalitám obrovská škoda.

I ta léty prověřená jistota má ale stále co nabídnout, takže když se dredatý zpěvák ve svém tradičním černém tričku, kapsáčích a nátepnících zjevil na scéně, hala řvala, jako by byla vyprodána. I přesto, že už Davis není nejmladší a místo promluv s fanoušky si v každé volné chvíli odcházel k čaji a kyslíkové masce, jež je už pár let nedílnou součástí jeho koncertního vybavení, na pódiu ze sebe vydával všechno. V hitech jako "Falling Away From Me" nebo "Coming Undone" kolem sebe divoce lomcoval rukama a texty řval, odštěkával i čistě zpíval. Cokoliv bylo třeba, zvládal s přehledem, a když se mezi klasickým číslem s dudami a coverem Pink Floyd dostal k "Y'All Want A Single", která svým brutálním klipem o jedné ničivé návštěvě obchodu s cédečky změnila hudební vkus nejednomu příznivci tvrdší muziky, bylo o vrcholu festivalu rozhodnuto.

Celkově tedy spokojenost a nezbývá než doufat, že počty prodaných vstupenek splnily očekávání pořadatelů. Nejeden fanoušek totiž po včerejšku určitě doufá, že se se značkou Aerodrome budeme na české festivalové mapě setkávat i nadále.