Není těžké se zamilovat do hudby Manu Chaa. Jako prvotřídní kuchař vybírá ty nejlepší přísady z hudby celého světa. Kuchtí z nich dort o stovkách chutí, ale nebojte se, břicho vás z něho bolet nebude. To spíš nohy, protože kdo zůstane u jeho hudby sedět, tak ten si nejspíš sedí na uších. Po dvou veleúspěšných studiových albech vydává Manu Chao v těchto dnech koncertní záznam.

Manu Chao (ročník 1961) začínal v rockabilly skupině Les Hot Pans, pak si zamiloval The Clash a s bratrancem založil punkovou kapelu Mano Negra. Jméno si vypůjčili od levicové teroristické organizace a jejich hudba kombinující lidovou španělskou i francouzskou hudbu s říznými kytarami, neměla do terorismu daleko. Vydali tři úspěšná alba a cestovali po celém světě. Na jednom koncertním turné objevil Manu Chao sílu latinské hudby a rozhodl se, že více než elektrická kytara mu sedí akustická. Ve Španělsku založil kapelu Radio Bemba, do které později přetáhl i některé členy z Mano Negra. S nimi natočil úspěšná alba "Clandestino" a "Proxima Estacion: Esperanza", která vyšla pod jeho jménem. Obou se po celém světě prodaly miliony kusů, poslední dokonce minulý rok několik týdnů vedlo evropský albový žebříček. Desky točí Manu Chao vynikající, hlavní pro něj ale vždy byly koncerty.

Manu Chao miluje hraní před živým publikem a vůbec mu nevadí cestování, ba právě naopak. (Kdysi řekl, že "hraní hudby je jen pouhá výmluva pro cestování".) Tvrdí, že si svoje nahrávací studio vozí na cesty s sebou a že v cizích zemích vstřebává podněty z lokálních hudebních žánrů. Jeho "globalizovaná" world music nemusí ortodoxním fanouškům etnické hudby zrovna sedět, každopádně Manu Chao je v současnosti jeden z mála celosvětově populárních zpěváků, který nezpívá anglicky. A že to vůbec nevadí, dokázal například koncem června na festivalu v anglickém Glastonbury, kde vystoupil na hlavním pódiu, navíc den po vítězství brazilských fotbalistů na světovém šampionátu. Bláznivá oslava (Manu zásadně vystupuje v brazilském fotbalovém dresu) prý patřila k vrcholům hvězdně obsazeného festivalu.

Manu Chao se v doprovodu Radio Bemba Sound System na koncertním pódiu mění v živel a recenzované CD to potvrzuje. Najdete na něm zběsilý mix, ve kterém se do stopáže 65 minut vešlo 29 písní. Fragmenty skladeb se střídají v rychlém sledu, prolínají se a někdy se už zahraný refrén nebo motiv vynoří za pár minut znovu (v začátku třeba "Welcome To Tijuana"). Celosvětovému hitu "Bongo Bong" Manu Chao věnuje sotva minutu a jde dál. Často máte sami chuť vykřiknout "Que paso?" (co se děje?), ostatně tak Manu komentuje několikrát koncert sám. Je to hudební jízda ve velkém tempu, písně jsou v porovnání s deskami mnohem rychlejší - větší prostor dostávají perkusionisté a někdy celá kapela sklouzne do spontánního zrychlujícího se šramlu. Skladby ze dvou studiových desek Manu Chaa doplňují ještě čtyři písně z repertoáru Mano Negra. Transformace z punkového revolucionáře na tuláka s kytarou, kterou Chao prodělal mezi poslední deskou Mano Negra a svým prvním sólovým albem, ale na živém koncertu není výrazněji slyšet. Anarchistický etno-punk jeho první formace si podává ruku s rockabilly, raggae, ska, nebo rychlou salsou. Víc ryčné kytary ala Clash než akustická španělka z "Clandestino", "Radio Bemba Sound System" připomene asi nejvíce "In The Hell Of Patchinko", tedy poslední (a také živou) desku Mano Negra. Je pravda, že některé intimnější skladby v ryčném proudu ztrácejí svoji sílu (milostná "El Viento") a chybí i spousta výrazných písní z Manova repertoáru ("Gustas Tu", "Luna Y Sol "), to ale vůbec nevadí, protože to hlavní je roztancovat publikum, a to se mu stoprocentně daří.

Manu Chao zpívá jako o život, až se divím, že tak rychlé tempo vydrží. Na pražském koncertě dostal mnohem větší prostor Gambeat, černý rastaman, který vnáší do hudby silný vliv jamajského reggae nebo hip hopu. Na živém albu ho uslyšíme třeba v "Mr Bobby" - což je píseň věnovaná Bobu Marleymu (o němž Manu Chao tvrdí, že je jeho velký učitel). Jemný odstín melancholie z albové verze ("Hey Bobby Marley, sing something to me/ this world has gone crazy, it is an emergency") je na pódiu pryč. Fantaskní pokřik "Bobby Marley is in da house" zahájí další divokou smršť, která se zastaví až s dalším hitem "Clandestino", který Manu hraje na akustickou kytaru. Následují dvě latinskoamerické vložky s výraznou španělkou, ale trvá to jen malou chvíli, než v "Mala Vida" vystřídá akustickou kytaru elektrika a hudba se znovu drasticky zrychluje. Hudebníci z Radio Bemba prý nemají příliš v oblibě zkoušky, to si prý raději vyjdou jen tak zahrát do ulic. Společné hraní kapelu obrovsky baví, radost z hudby tryská z každého tónu. Kdo viděl Radio Bemba na vlastní oči, potvrdí že Manu působí na pódiu jako krotitel divokých zvířat (tedy hlavně perkusionistů a trumpetistů. Na pražském koncertě jsem napočítal na podiu až deset hudebníků). Skupina je ale po tolika koncertech maximálně sehraná a působí jako dobře seřízený stroj, který ale nezadřou spontánní jamy. Jako důkaz dvě skladby nazvané "Pinocchio".

Radio Bemba Sound System je hudební i jazykový Babylon. Jazykový protože Manu střídá španělštinu, francouzštinu, portugalštinu i angličtinu. A proč hudební je nasnadě. Skupina svoje koncerty koncipuje jako vysílání pirátské stanice s názvem Radio Bemba. Známe to už z desky "Clandestino", kde útržky rozhlasového vysílání v nejrůznějších jazycích tvořily mezery mezi skladbami. Z bookletu se bohužel nedozvíte, kdy a kde byl záznam pořízen a nenajdete tam ani jména hudebníků. Ale co, to je "anarchie", která k němu prostě patří. Místo toho je v bookletu seznam míst, kam Manu se svojí kapelou za poslední tři roky zavítali. Od Latinské Ameriky, přes Evropu až po Japonska, tomu říkám opravdová world music! Živé CD "Radio Bemba" je zážitek, ale koncertu se nevyrovná. Přesto ukazuje trochu jinou tvář Manu Chaa než známe ze studiových alb.