Skupina November 2nd (oficiální stránky zde) brázdí českou rockovou kotlinu už nějaký ten pátek. Pokud jezdíte pravidelně na letní festivaly, je více než pravděpodobné, že jste s nimi již někdy někde setkali. Horší to bylo se studiovou činností. Ačkoli kapela existuje od listopadu 1995, nahrávací smlouvu pořád ne a ne sehnat. Naštěstí jsou i mezi českými vydavatelskými domy osvícené duše, a tak se i formace ve složení Saša Langošová, Roman Helcl, Tomáš Brožek, Aleš Zenkl a Jan Kořínek mohla odebrat do studia a konečně nahrát skutečné album. Vyšlo nedávno a jmenuje se "Midnight Desert". Nejen o něm jsem si popovídal s ústředními postavami skupiny, Sašou (mimo jiné zpěv a kytara) a Romanem (kytary).

Otázka na úvod - odkud vlastně jste? Z Prahy nebo z Hranic na Moravě? Na vašich webových stránkách se píše, že z Prahy, ale...

Roman: Saša a já pocházíme z Hranic, zbytek kapely je z Prahy. Naše webové stránky jsou v angličtině a byly převážně určeny pro promotéry zahraničních koncertů, kteří nemají nejmenší tušení o nějakém městě na Moravě.

Když byste měli svou hudbu přiblížit těm, kteří ji neznají, co byste řekli?

Saša: Já bych jim doporučila, aby si poslechli naši desku nebo přišli na koncert. Hudební škatulkování je práce hudebních recenzentů, my to tolik neřešíme.

Jestli se nepletu, vy jste se původně nejmenovali November 2nd, že?

Roman: Původně jsme se skutečně psali November Second, ale nakonec jsme zvolili graficky hezčí podobu - November 2nd.

U Escape (vydavatelská firma) si vás pochvalují jakožto úspěšnou, v zahraničí koncertující skupinu. Prý o vás měla zájem i BBC?

Saša: Je pravda, že jsme několikrát vystupovali v zahraničí a jedno z našich anglických vystoupení natáčela rozhlasová stanice BBC. V Holandsku jsme měli hodinový pořad na rádiu Amsterdam a vystupovali jsme i v pořadu tamější televizní stanice Tros. Minulý týden se nám ozval manažer Baltimorského černošského gospelového sboru, který je právě v Čechách, s tím, že se mu líbí naše hudba, a že by nám rád zařídil nějaké koncerty v USA. Tak uvidíme. Také bychom měli odehrát turné v Polsku se slavnou skupinou Hey.

V roce 1998 jste vyhráli Jim Beam Rock, jak zpětně tento moment hodnotíte, resp. pomohl vám v pozdější kariéře?

Roman: Moc nám to nepomohlo. Soutěž totiž nebyla dostatečně mediálně propagovaná a ani hudební publicisté o tom většinou nic nenapsali. Když jsme měli po výhře tiskovou konferenci, tak se všichni novináři cpali občerstvením, které bylo zdarma, a my jsme dostali všehovšudy dvě otázky od nějakých mladých nadšenců z neznámých časopisů. Ta výhra pro nás byla spíše motivace a za sto tisíc, které jsme od Jima Beama dostali, jsme natočili singl ve studiu Sono.

A proč trvalo tak dlouho, než jste získali smlouvu u nahrávací firmy?

Saša: Protože zpíváme anglicky a žijeme v postkomunistické zemi plné lidí s postkomunistickým vkusem a s absencí znalosti cizích jazyků, tudíž je to nebetyčný problém.
Roman: Většina hudebních vydavatelství a rádií je tady plná ignorantů, které nezajímají živí lidé, natož hudba, které většina z nich ani nerozumí.

Na vaší desce je několik starších písniček. Neměli jste dost nového materiálu, anebo jste cíleně zvolili "starý známý" materiál?

Roman: Známý materiál? Vždyť nás skoro nikdo nezná! Prostě jsme natáčeli první desku a chtěli jsme na ní mít naše zásadní písničky. Ve studiu jsme jich nahráli šestnáct, ale nakonec jsme jich stihli smíchat pouze dvanáct. Na ostatní už nezbyly peníze, což nás velmi mrzí - hlavně u hitovky "Wind Of The Blue". Jinak Saša má v šuplíku přes sto nových písní.

K vaší hudbě patří neodmyslitelně angličtina. Jaké jsou vaše důvody "odmítnutí" češtiny?

Saša: O žádné odmítnutí češtiny tady nejde. Prostě od dvanácti píšu písničky s anglickýma textama. Nikdy mě nenapadlo psát česky vzhledem k hudbě, kterou jsem poslouchala. A taky mě nenapadlo, že by to někomu mohlo vadit, protože to je moje věc, v jakém jazyce zpívám. V tom jsem se ale velice mýlila, protože to vadí snad všem hudebním publicistům, a pokud jim to nevadí, stejně se na to musí vždycky zeptat.

Vcelku mě zaujala skladba "OKD". Co mi můžete říct k její genezi (hlavně k textu)?

Saša: OKD je naše první píseň. Roman ji přinesl na zkoušku s kapelou, byla to taková jazzfunková věc a v této podobě jsme ji natočili na první demokazetu. Já jsem k ní napsala text o koních - ten námět navrhl náš tehdejší baskytarista David Václavík. Ještě na počátku 20. století se totiž v dolech těžilo uhlí s pomocí koňů, které tam svezli a nechali je tam i zemřít. Ti koně po několika letech pod zemí všichni oslepli. Tak o tom ta písnička je. Poté, co jsme změnili sestavu, se změnila i podoba "OKD" a na desku ji zaranžoval náš nový baskytarista Aleš Zenkl.

Saša v písní "Border Of Fire" zmiňuje milou poezii - jaký je tvůj vztah k literatuře? Necháváš se jí inspirovat při psaní textů?

Saša: K literatuře mám stejně silný vztah jako k hudbě. Například skladba "Hermann's Characters" je inspirována jedním ze svazků souborného díla Hermanna Hesse, který obsahuje díla "Pod koly" a "Tento svět". Je zde v podstatě stejný námět - mladý úspěšný člověk, od kterého se hodně očekává, nezvládne svou situaci a utopí se. V písni "Autumn" je zase odkaz na Chloé, jednu z postav románu "Pěna dní" od Borise Viana.

Z textů písní a z obalu desky usuzuji, že kočky jsou pro vás (pro Sašu) zřejmě výjimečně důležitá zvířátka...

Saša: Kočky jsou úžasná stvoření. Vždycky si dělají jen to, co chtějí, vyzařuje z nich určitá nadřazenost - jsou prostě vznešené. Ne nadarmo je už Egypťané uctívali jako božské tvory. Dokonce ve studiu Citron, kde jsme natáčeli část desky, za náma chodil jeden kocourek; je vyfocený v bookletu, jak spí v kufru od kytary. Na kočkách je prostě něco, co mě přitahuje.

Desku jste si produkovali sami. Neuvažovali jste o využití služeb nějakého zkušeného producenta?

Roman: Kdybychom v naší zemi narazili na nějakého dobrého a zkušeného producenta, určitě bychom jej oslovili. Ale zatím se tak nestalo. Máme rádi např. práci Američanů Tchada Blakeho, Mittchela Frooma či Boba Clearmountaina, ale nikdo takový tady bohužel není. Již dříve jsme spolupracovali s několika producenty, ale pořád to nebylo ono. Nakonec jsme zjistili, že nejlepší bude, když si desku budeme produkovat sami. Nastudovali jsme si z různých amerických příruček a časopisů způsoby snímání nástrojů a za pomoci zvukařské zkušenosti našich kamarádů Libora Mikošky a Mirka Linharta jsme natočili, podle našeho názoru, výborně znějící desku. Album nakonec smíchal Angličan Jon Peter Murch, který pracoval v legendárním Olympic Studio v Londýně, kde nahrávali např. Rolling Stones nebo Eric Clapton.

Díky za rozhovor.