Už duo Qui hrálo při téměř maximální kapacitě klubu, což si jako předskokanově rozhodně užili. Drsná a chaotická směs kytarového noiseu, strohého bubnovaní a punkového kabaretu se blíží k avantgardním projektům Mikea Pattona. Nemůže tak překvapit spolupráce s labelem Ipecac a spíš extravagantní a umělecký než emocionální projev dua. Autenticita emocí, to už je doména Protomartyr, i když spektrum pocitů je v jejich tvorbě rušivě omezené.

Zoufalství, beznaděj, smrtelnost rodí punkový hněv. Hněv hoří a rodí rezignaci. Post-punk, jako všechno s prefixem post, má ale aspoň silnou analytickou mysl. Realita klame, mladistvý odpor nepomáhá, ale stále ji můžeme pozorovat. Komentář Protomartyr se pohyboval radši na sociální než soukromé úrovni, způsoben samozřejmě původem skupiny z města stereotypně považovaného za mrtvé. Ale na "The Agent Intellect" soukromý život, nebo vlastně smrt, dostal mnohem větší prostor. Kdo ví, třeba právě proto bolestné skladby z nové desky prolínaly starší tvorbou, zvláště z předchozího alba "Under Color Of Official Right".

Odmítat totožnost post-punku a zvuk jako Joy Division znamená zpochybňovat samotnou existenci tohoto žánru a hledat intelektuální cestu do nikam. Jestliže používáme štítky podžánrů, musíme pak brát na vědomí i jejich přirozené omezení. Mnohem plodnější je ale hledat v tomto úzce vymezeném stylu alespoň symbolické rozdíly. Čistý post-punk bude vždycky znít jako Joy Division, důležité je, že skupiny jako Viet Cong nebo Protomartyr zvládají znít rozdílně a že Joe Casey vypadá spíš jako bankéř než jako Ian Curtis.

Mrazivé kytary a zuřivý baryton zdály se být ale jenom doplňkem večera. Basement Bar ve Vršovicích končí, takže i ty nejmenší věci měly mnohem větší význam. Pivo, poslední cígo u vchodu, vodka u baru, mezinárodní, a přesto pořád pražsky dav spojenců klubu. Protomartyr mohli hrát postapokalyptické a beznadějné vize, ale právě naděje na ještě lepší budoucnost Basementu šla cítit ve vzduchu nejvíc.