Rozdílnost a žánrová pestrost byly hlavním motivem večera, kdy se na jednom pódiu setkali zástupci švédské Electronic Body Music Covenant a domácí synthpopaři Oceán. Na jednom místě se tak najednou sešla dvě zcela odlišná publika. Jak tato na první pohled nesourodá seance proběhla, se dočtete v naší reportáži.
Live: Covenant
support: Oceán
místo: Rock Café, Praha
datum: 8. dubna 2016
Fotogalerie
© Ondřej Michal / musicserver.cz První vystoupení u nás odehráli
Covenant před několika lety v Roxy. Tehdy se nešlo zbavit dojmu, že jim předimenzovaný prostor tak docela nesedl. Tuzemská subkultura vyznávající temné elektronické beaty zkrátka není tak velká, aby naplno využila prostor klubu. Při letošní koncertní zastávce trio s Eskilem Simonssonem v čele proto obsadilo komornější klub Rock Café. Průběh večera ukázal, že to byl krok správným směrem. Role předskokanů se chopili domácí
Oceán, což už tak jednoznačně nevyznělo. Na jednom pódiu se tak sešly dvě kapely mající toho jen pramálo společného.
Většina lidí má Oceán neodmyslitelně spojený s postavou
Petra Muka. Ten je již navždy pryč, a proto muzikanti před několika lety přizvali ke spolupráci
Jitku Charvátovou. Mnozí si jistě vzpomenou na její působení v tanečních
Skyline či v potemnělém projektu Fiction. Ač je to vynikající zpěvačka, její spojení s hudbou Oceánu bohužel nefunguje. V pátek večer se tento fakt projevil naplno.
© Ondřej Michal / musicserver.cz Poněkud rozpačitý dojem nezachránily ani notoricky známé skladby "Dávná zem", "Noc je jako den" nebo "Prázdná ulice". Kouzlo Oceánu je bohužel nenávratně pryč. Na obranu kapely je ale třeba říct, že se stále těší značné fanouškovské přízni, což bylo z reakcí publika evidentní. Velkou část textů odzpívalo společně s Jitkou, výjimkou nebyla ani nadčasová "Ráchel", která zazněla v závěrečné části setu. Po děkovačce skupina zmizela v backstagi a své pozice vyklidilo i jejich publikum. Bylo pozoruhodné sledovat mísení dvou na první pohled odlišných skupin diváků.
© Ondřej Michal / musicserver.cz Od minulého koncertu Eskil Simonsson výrazně změnil image, shodil vlasy a před solidně zaplněný sál předstoupil s holou hlavou. Beze změny ovšem zůstal jeho typický elegantní oblek s černou vázankou. Teprve po několika skladbách odložil sako a vystoupení dokončil jenom v košili. Po dlouhém temném intru začali Švédové zostra a vykopli první hitovku "Bullet", aby hned vzápětí přihodili "Thy Kingdome Come". Zkraje setu tak dali jasně najevo, v jakém duchu se bude večer odehrávat. První polovina vystoupení probíhala v husté mlze, ze které vystupovaly jenom siluety tří hudebníků.
© Ondřej Michal / musicserver.cz Slibným příslibem do budoucna byla zbrusu nová skladba coby ochutnávka z připravovaného alba. Ukázalo se, jak odlišně zní skladby na deskách ve srovnání s živým hraním. Svižný potemnělý synthpop se při koncertu proměnil ve zběsilou jízdu. Tempo se postupně zvyšovalo, gradovalo, v druhé polovině setu se dalo mluvit o transu, do kterého se publikum zvolna dostávalo. Při "We Stand Alone" byl v pohybu celý sál, tančilo se pod pódiem, u východů i ve frontě na baru.
Rozdílnost či žánrová pestrost může být zajímavá a inspirativní. První dubnový pátek tento koncept tak docela nevyšel. Tedy pokud budeme večer brát jako celek. Když na akci pohlédneme jako na dvě separátní vystoupení pro odlišná publika, můžeme mluvit o skvělém zážitku. Každý si zkrátka našel to svoje.