Projekt Lukemo patří mezi nové tváře letošního roku. V jaké fázi se momentálně nachází?

Zatím jde o takovou organickou hmotu, která se pořád vyvíjí. Nicméně pomalu finišujeme nahrávání, a co je nejdůležitější, v plánu jsou také koncerty. Zbývá dokončit zhruba čtyři písničky a rozhodnout, jestli pro nově vzniklý materiál bude vhodnější formát dlouhohrající desky nebo EPéčka. Ohledně koncertů už mám ale jasno. Tentokrát začnu akusticky.

Plánujete koncerty, znamená to tedy, že jste už objevil ty správné muzikanty, se kterými se můžete do věci pustit naplno?

I z personálního hlediska je potřeba ještě pár věcí doladit, sestava se už ale pomalu rýsuje. Zatímco na začátku jsme fungovali ve složení já a producent Matěj Turcer (člen From Our Hands), který nahrál většinu nástrojů, teď mám vedle sebe další dva šikovné kytaristy, Vlastu Marka (Jaywalker) s Václavem Matouškem (Glasswall), a pokud se mi podaří dohodnout s bubeníkem, kterého mám vyhlédnutého, budeme komplet.

Jako první přijde na řadu turné nebo vydání debutové nahrávky?

Vzhledem k tomu, že venku už mám první singl, určitě je na místě zahrát živě. Nemůžu ale vyloučit, že se turné s vydáním desky protne. Organizační záležitosti se v tuhle chvíli teprve řeší. Podstatné je, že se nám podařilo dát dohromady setlist, se kterým můžeme dál pracovat. Rád bych na něm měl zhruba sedm svých autorských písniček a přidal k nim několik vzpomínkových coverů od kapel, které mě ovlivnily.

Budou zastávky vašeho turné nějak uzpůsobeny tomu, že se na něm představíte akusticky a s novým projektem?

Samozřejmě by se mi líbilo poznat nová a něčím zajímavá místa. Nedokážu ale odhadnout, jak se to nakonec vyvine. Základní představa je taková, že budeme koncertovat v menších prostorech a zdaleka se nemusí jednat jenom o kluby. Nedávno jsem například přijal nabídku vystoupit v jedné garáži, kde je umístěná U rampa. Bylo by fajn, kdybychom mohli zahrát přímo dole v bowlu. Výhodou akustických koncertů je, že nejsou tolik náročné na ozvučení, tak věřím, že se to snad podaří.

Chystáte se nějakým způsobem navázat na éru Clou? Kromě zkušeností se určitě můžete opřít i o renomé známé postavy české scény.

Ne, nic takového neplánuji. Se zprávou o konci Clou se uzavřela jedna velká kapitola a já jsem zahájil novou. Zkušenosti, které v ní můžu uplatnit, jsou samozřejmě jedna věc. Za ta léta jsem jako muzikant dozrál a mám určitou představu, jak bych chtěl pracovat. Cesta k tomu, abych toho dosáhl je pro mě ale úplně stejně dlouhá a nejistá, jako kdybych začínal od nuly. Sice mám za sebou dvacet let fungování na scéně, takže se dá říct, že jsem o kus dál, než začínající kapely, nakonec je to ale vždycky muzika, která rozhodne, jestli se člověk uchytí. V tomhle směru zatím nemám žádnou zpětnou vazbu, která by pro mě mohla být vodítkem. I z toho důvodu je pro mě důležité, jak budou přijaty chystané koncerty. Dřív se běžně stávalo, že jsme s kapelou dali dohromady repertoár, a vyrazili hrát, i když ho předtím nikdo neslyšel. Dneska je ale moje pozice trochu jiná. Lidé znají moji historii, a tak mohou mít určitá očekávání. Jestli se mi je podaří splnit nebo ne, toť otázka.

Co pro vás osobně znamená nový start? Vnímáte ho jako výzvu?

To víte, že ano. Je to pro mě příležitost, jak nastoupit na vlastní cestu a být sám za sebe. Trochu mě proto zaskočily první rozhovory, které jsem poskytl. Ať už byly pro společenské nebo jiné servery, otázky vždy směřovaly primárně na Clou nebo na rodinu. Svojí historii nesmažu. Ani nechci, protože si za ní stojím. Očekával jsem ale, že to bude především nový projekt, ke kterému se budou témata točit. Tímhle směrem jsem vykročit nechtěl. To poslední, co bych si přál, je schovávat za nějaký plášť z minulosti. Nakonec to ale snad nebylo ke škodě věci a věřím, že časem se ta spojitost s Clou smázne.

Já si také neodpustím, abych se nezeptala na Clou alespoň ve zkratce. Jak se na rozpad kapely díváte s odstupem času?

Po dvou letech se mi o tom mluví trochu líp. Lhal bych ale, kdybych řekl, že mi to nějakou dobu neleželo v žaludku. Rozhodnutí ukončit kapelu nepřišlo z mojí strany, takže mě pochopitelně mrzelo, že to takhle dopadlo. Asi to tak ale mělo být. To, jak se věci vyvinuly, zpětně přirovnávám k rozchodu mezi partnery. S klukama jsme byli dlouho nejlepší kamarádi a jako přátelé se potkáváme i nadále. Jenom k tomu máme jiné důvody, nejčastěji fotbal nebo hokej.

Jistá hořkost, která je patrná z textu singlu "Ptám se", tedy nemá souvislost s vaší hudební minulostí?

Ne, to s tím nemá vůbec nic společného. Téma písničky je absolutně odjinud.

Neuvažoval jste po skončení Clou o tom, že byste se přestal muzice věnovat úplně?

I na tuhle myšlenku jsem někde vskrytu duše pomyslel. Nepřipouštěl jsem si ale, že by k tomu mohlo dojít, a na muziku jsem myslel každý den, kdy jsem si od ní dával pauzu. Nějaký čas jsem se soustředil na rodinu a koníčky, pak ale stačilo několik impulsů a všechno se rozjelo na plné obrátky.

Máte na mysli pomocnou ruku, kterou vám podal producent Matěj Turcer?

Ano, to určitě taky. Kdyby nebylo Matěje, tak možná celý tenhle projekt zůstal u ledu. Před ním jsem totiž zkoušel oslovit ještě dva další producenty, oba mi ale dali košem s tím, ať prý dema, které jsem měl tehdy rozpracované, radši zahodím. Možná k tomu přispělo, že z nahrávek nebylo úplně zřejmé, jak jsem s nimi chtěl dál pracovat. Nedostal jsem ale žádný prostor, abych mohl cokoli vysvětlit. A popravdě mi připadá paradoxní, abych to byl já, kdo má někam nasměrovat producenty. Je tedy otázka, jak by taková spolupráce vůbec fungovala. Naopak Matěj mi představil jasnou vizi, jak písničky pojmout, a okamžitě jsme si skvěle sedli.

Takové odmítnutí určitě není nic povzbudivého. Jak jste se s ním vyrovnal?

Teď můžu říct, že jsem ho ustál. Příjemné to ale nebylo. Negativní reakce mě přirozeně nakopla k tomu, abych na sobě začal víc makat, nejdřív jsem se z té rány ale musel trochu oklepat.

Jaká byla vize Matěje Turcera, o které mluvíte?

Matěj hned od začátku říkal, že mě má spojeného s kytarami a melodickými popovými písničkami. A toho jsme se drželi.

Taková byla i vaše představa?

V tomhle smyslu jsem na začátku žádnou konkrétní představu neměl. Počítal jsem s tím, že písničky se ještě budou měnit. Pořád jsem v nich cítil ale hlavně klavír, na kterém vznikaly. A z hlediska žánru mě to možná tíhlo k lehce alternativnějšímu pojetí, než jakého se ve finále dočkaly.

Zatím máte venku pilotní singl "Ptám se". Budou se mu podobat i další písničky?

Žánrově se pohybujeme pořád v intencích rockové muziky, velká podoba tam ale není. "Ptám se" je pomalá balada, zatímco ostatní písničky, které máme nahrané, jsou více v tempu. V současné době plánuji vyrazit do studia ještě s dalšími dvěma songy a ty bych chtěl pro změnu hodit do alternativního popu.

Kdy jste se vůbec rozhodl, že upřednostníte model sólového projektu před založením kapely?

Už když jsem psal písničky, věděl jsem, že je chci udělat sólově. Přál jsem si, abych to byl já, kdo je za nimi vidět. A fakt, že člověk není zakleštěný do kapely v obvyklém slova smyslu, vnímám jako pozitivum. Mám kolem sebe lidi, se kterými se navzájem dobře doplňujeme, zároveň si ale ponechávám právo veta a nemusím tak hledat žádné kompromisy. Z hlediska produkce má sice hlavní slovo pro změnu Matěj, nevzpomínám si ale na jedinou situaci, ve které bych mu musel říct: "Ne, to není ono"

Do jaké míry se oproti Clou liší způsob, jakým s kolegy pracujete na písničkách v Lukemo?

S klukama z Clou jsem si v tomhle hodně rozuměl. Občas jsem ale v nápadech, které do kapely přinášeli, postrádal melodické linky. Zpívání do riffů nikdy nebylo pro mě. Většina písniček proto tenkrát začínala u vokální melodie a rytmika nástrojů se řešila teprve následně. Stejného postupu se držíme i tentokrát. A pokud jde o roli muzikantů, se kterými spolupracuji, z mého úhlu pohledu jde i v Lukemo o výsledek společné práce. Opírám se o autorský přínos a vliv každého z nich. Například Matěj má hodně rád metalovou muziku, což je z některých nahrávek cítit. A třeba v "Ptám se" hodně slyším zase Vlastu. V průběhu nahrávání se postupně přidávali i další muzikanti a každý tomu dal něco ze sebe

Jak dlouho jste hledali finální podobu písniček?

V některých případech opravdu dlouho. Třeba první nástřel "Ptám se" vznikl zhruba před dvěma až třemi roky. Finální podobu ale písnička dostala až před několika měsíci. Když jsme jí s Matějem v Bratislavě poprvé zprodukovali, měl jsem z ní dobrý pocit. Pak jsem si jí ale pustil s odstupem a v duchu jsem si říkal, sakra, tady jsem přeci neodvedl stoprocentní práci. Společně s Vlastou jsme se pak dalšího půl roku scházeli na zkouškách a hledali takový riff, který by do písničky zapadl lépe. Nakonec všechno zaklaplo a můžu říct, že bych na singlu nic neměnil.

V koncertní sestavě Lukemo budete fungovat jako zpěvák, stejně jako tomu bylo v Clou?

Přesně tak. Já jsem zpěvák, to je moje parketa.

Nově se představujete jako zpěvák textů psaných v češtině. Jak k tomu došlo?

Tohle rozhodnutí přišlo zcela spontánně. Cítil jsem, že pokud mám být v muzice stoprocentně sám za sebe, musí to být v češtině.

Měl jste se zpíváním v češtině nějaké předchozí zkušenosti?

Ne, čeština mi v tomhle směru otevřela nový svět. V minulosti jsem si vyzkoušel zpívat česky pouze v rámci spolupráce s Indym na písničce "Rockstar".

Byl pro vás přechod na češtinu velkou změnou nebo to šlo hladce?

Na začátku jsem si popravdě představoval, že to bude jednodušší. Říkal jsem si, že prostě přehodím na rodný jazyk a všechno bude v pohodě. Čeština ale dokáže být zrádná. Víc než při zpívání anglicky je důležité, aby si člověk hlídal výraz a zvykl si na to, že se nemá za co skrýt. Samostatnou kapitolou je pak technika práce s hlasem. Vždycky jsem měl tendenci zpívat poměrně intenzivně, tady jsem si ale musel začít dávat pozor, abych do hlasu příliš netlačil. Tím spíš, že písničky připravujeme ve zvláštní verzi pro akustické turné. Většinu songů jsme proto stáhli o několik tónů níž a hledáme ideální transpozici, která neublíží konceptu turné ani písničkám jako takovým. A nesmím zapomenout ani na pocit jisté zodpovědnosti, která k tomu všemu přistupuje díky tomu, že texty písniček jsem nepsal já, ale jsou výsledkem spolupráce s autory, které jsem pro tento účel oslovil. Jejich práce si moc vážím a sleduji i to, aby ze zhudebnění svých textů mohli mít dobrý pocit.

Jak dosahujete toho, abyste se s texty dokázal co nejlépe ztotožnit?

Pokud se bavíme o textech, nemám zatím tu správnou jazykovou výbavu ani praxi, abych si troufnul pustit se do psaní sám. Vždycky se proto jedná o spolupráci dvou lidí. Všechny písničky, které dávám k otextování, jsou napsané a nahrané na klavír, s tím že melodii nejdřív zpívám ve svahilštině. Nad demo nahrávkami, které takto vzniknou, se pak společně sejdeme a bavíme se o tom, o čem by ten text mohl být a jakou náladu by měl nést. S většinou textařů, s nimiž takto spolupracuji, se dobře znám a věřím jim celou svojí duší, takže není potřeba žádné velké vysvětlování k tomu, abychom dali dohromady text, ke kterému mám osobní vztah na té nejhlubší úrovni.

Dokážete odhadnout, k jakým posluchačům vás to zavane? Soudě podle prvního singlu zrovna nezapadáte do klasického českého mainstreamu. Na druhou stranu se ale ani žánrově nijak specificky nevyhraňujete.

Tak to v tuhle chvíli absolutně netuším a sám jsem zvědavý. Vzpomínám si na slova Roberta Vlčka, který mi kdysi říkal, že každý by měl mít určené, pro koho hraje, aby byl pro posluchače čitelný. Věřím, že na tom něco pravdy je, osobně ale nemám žádný klíč, podle kterého bych mohl poznat, pro koho jsou moje písničky dělané. Můžu jenom říct, že z autorského hlediska jsem to já.

Po životě v kapele a punkrockové scéně se vám nestýská?

Ne, není k tomu důvod. Teď žiju novým projektem a mám z něho radost. Vloni jsem se ale na chvilku vrátil ke Stepson, mojí dřívější kapele, se kterou jsme hrávali takový energičtější skate punk. Udělali jsme si koncert na Mighty Sounds a doma ve Strakonicích, odkud skupina pochází. Bylo to strašně příjemné zpestření.

Jste nervózní z reakcí na vaši novou hudební inkarnaci? Už nějaké přišly?

Ještě ne, ale určitě časem přijdou. Nedělám si z toho ale hlavu. Vím dobře, že muzika se nikdy nebude líbit všem. S tím je potřeba počítat. A pokud se ke mně dostanou nějaké kritické připomínky, můžu se z nich jedině poučit. Nemám důvod nikomu vysvětlovat co nebo proč dělám. Podstatné pro mě je, že si stojím za svojí prací.