Procházku po znovu vydávaných studiových albech Phila Collinse budeme pokračovat na cestách a luzích jeho druhé nahrávky "Hello, I Must Be Going!". V podstatě ještě stále na prahu své sólové dráhy si na ní tvrdohlavě kutá cestičku mezi popem, jazzem a r'n'b. A hledá sám sebe.
6/10
Phil Collins - Hello, I Must Be Going!
Vydáno: 26.02.2016
Celkový čas: 45:48 + 52:46
Skladby: Hello, I Must Be Going: I Don't Care Anymore, I Can Not Believe It's True, Like China, Do You Know, Do You Care?, You Can't Hurry Love, It Don't Matter To Me, Thru These Walls, Don't Let Him Steal Your Heart Away, The West Side, Why Can't It Wait Til Morning Hello / Extras: I Don't Care Anymore (live), I Can Not Believe It's Time (live), Like China (live), You Can't Hurry Love (live), It Don't Matter To Me (live), The West Side (live), People Get Ready (live), Thru These Walls (live), It's Alright, Oddball (Demo), Don't Let Him Steal Your Heart Away (demo)
Vydavatel: Warner Music
Jestliže jsem předcházejícímu recenzovanému sólovému počinu
"Dance Into The Light" vyčítal velkou časovou i kvalitativní rozmáchlost, tento počin je na tom v tomto směru o dost lépe. Z nahrávky bylo vypíchnuto hned devět singlů, ale co si budeme nalhávat, do českých končin nejvíc pronikly pouze dvě písně - "Don't Let Him Steal Your Heart Away" a hlavně "You Can't Hurry Love".
Druhý zmíněný hit je původem mnohem starší. V roce 1966 ho nazpívaly The
Supremes a jasně dokazuje, že už tehdy měl Collins velmi kladný vztah k interpretům, kteří vydávali na vyhlášené značce Motown. Ale nejen tam. Skladby The Impressions, nasáklé gospelem, soulem či doo-wop jsou i na druhém disku v živém podání. "People Get Ready" a "It's All Right" byly mnohokrát přezpívány, Collins je zde pojal po svém a rozhodně je nezkazil. Patří k vítaným zpestřením dvojalba.
Vraťme se ale k původní nahrávce. Jestliže tápete, kde se vzal její název, když se tak nejmenuje ani jedna skladba na albu, vězte, že inspiraci si zpívající bubeník vzal u stejnojmenné písně z filmu "Animal Crackers", kterou nazpívali Marx Brothers už v roce 1930.
Začátek v podobě hodně emotivní a dramatické "I Don't Care Anymore" sice přechází do tuctové "I Can Not Believe It's True", počínající rozpaky však rozeženou hned první riffy elektrické a pulzující "Like China". "Do You Know, Do You Care" by klidně mohl zpívat i
Peter Gabriel. Tolik je zvukem podobná k tomu, co v osmdesátých letech dělal.
Phil Collins si zde alespoň poprvé vyzkoušel, jaké je to hrát na trumpetu.
Z rozvláčného a pomalého tempa posluchače vytrhne jmenovaný největší hit alba a také následující "It Don't Matter To Me". "Thru These Walls" zase temně popisuje příběh šmíráka, který si tak rád v noci pokládá skleničku na zeď a přikloní k ní své ucho, aby sice nic neviděl, ale slyšel vše, co dělají v noci sousedé v ložnici. Přes klasickou
collinsovskou baladu "Don't Let Him Steal Your Heart Away" a instrumentálku "The West Side" album propluje k závěrečnému ploužáku postavenému pouze na pianu a v závěru celkem necitlivě ukončenému "Why Can't It Wait 'Til Morning".
Deska tak působí mnohem sevřeněji, utaženěji a ukazuje, jak poctivě si Collins budoval svoji sólovou cestu ke slávě, aniž by dělal zbytečné kompromisy. Živé nahrávky z druhého CD nás dokonce zavedou na jazzový festival do Montreaux. S dechy a big bandem to zpěvák vždy uměl náramně. Jen ty poslední dva demosnímky nazpívané svahilštinou klidně na dvojalbu být nemusely. Nepomůže ani vysvětlení, že "Don't Let Him Steal Your Heart Away" naživo nikdy nezazněla.