Když jsem loni odcházel z areálu pod hradem Okoř, v němž se na konci srpna uskutečnil druhý ročník folk-rockového festivalu, byl jsem nadmíru spokojen, na duši i na těle - skvělá hudba, dobrá dramaturgie, výborné pivo a párky. Co víc si může návštěvník přát, že? Letos se již tolik rozplývat nehodlám, ale i tak byl Okoř 2002 více než příjemným zpestřením jinak dosti zatuchlého a posmutnělého okolí pražského.

Se Sluncem v zádech a s historickou, notně zřícenou dominantou po boku, začal sobotní festival v pět hodin odpoledne vystoupením vokálního souboru Triny (jednou třetinou skupiny je Iveta Kováčová, již vcelku známá rómská moderátorka České televize). O start se tak postarala libozvučná, uvolněná etno-muzika, kterou ovšem drtivá většina přítomných vnímala jen tak na okraj (toť ale úděl rozehřívačů).

Po Triny uvedla Šárka Kubelková, která festivalem provázela i loni, funky skupinu Vinohrady, jíž bylo umožněno vystoupit na přehlídce na základě vítězství v soutěži na Evropě 2. Ti ve svém patnáctiminutovém bloku předvedli svižný, ovšem nikterak výjimečný funky-pop-rock á la Profunkunit či Vrtule 1. Také zde se nedalo čekat, že by diváci po stovkách vstávali a tančili, což se nestalo. Slušnější, rozuměj bouřlivější, odezvy se nedostalo ani následujícím učinkujícím, Dobrohošti - skupině, která podobně jako Čechomor mísí folkové a lidové prvky tu s rockovou hudbou, tu s blues či odleskem country.

Tím, kdo mohl jako první říct, že jej lidé skutečně poslouchali a snad si i trochu zatančili, byl Kamil Střihavka. Se svým doprovodem Woo Doo Band rozezvučel podhradí v sedm hodin a když nic, tak dokázal, že mu to pořád skvěle zpívá. Devadesát procent toho, co zahrál, bylo z jeho poslední desky "Woo Doo", ale na závěr si neodpustil jeden letitý hit od Beatles a především pecku ještě z dob BSP. Hádejte kterou (napovím: "Po nebi pluje zeppelin ... voníš, holka, jako rajskej plyn...")?

Po ex-Ježíšovi vyvstal ovšem dramaturgický problém, který představovala skladba vystupujících. V těsném závěsu za sebou se předvedli Lenka Filipová, Karel Plíhal a Iva Bittová. Ačkoli proti instrumentálně-vokálním, resp. textařským schopnostem zmíněných umělců nelze namítnout takřka nic, energičnost přeci jen není jejich skutečnou doménou (a ani nechce být). Několikrát jsem se proto setkal (ve frontě na pivo, v kotli), že si lidé stěžovali na příliš dlouhý blok klidné, "intelektuální" hudby, která ubíjí rozdováděnost, jíž nastartoval Střihavka. Přitom stačilo šoupnout někoho z této trojice mezi později hrající Support Lesbiens a Chinaski. Jenže nestalo se, a tak trochu to odnesla atmosféra, která se během oněch zhruba dvou hodin proměnila v neurčitou, kol dokola se rozléhající melancholii.

Zato Support Lesbiens s Kryštofem Michalem v čele nezklamali a ukázali, proč jsou opět považováni za jednu z nejlepších českých koncertních skupin. Převážnou většinu z přidělených čtyřiceti minut zabrali písně z "Regeneration?", ale dostalo se i na ukázky z chystané nové desky. Dokonce jsem v předpódiovém davu zaslechl několikero hysterických dívčích výkřiků - že by se z Michala stával nový sexuální symbol českých pubescentek?

Těmi, na něž jsem byl snad nejvíce zvědav, byli Chinaski. Okoř si vybrali jako jediný letošní festival, na němž vystoupí, takže se dalo čekat, že by si mohli dát záležet a předvést skutečně našlapanou show. Stalo se jen napůl. Pecky, které zahráli, byli totiž všechny jasné, z rádií známé hitovky, ale bohužel jen ty pomalejší. Výjimkou byla skočná "Stejně jako já", avšak ve své dovádivosti byla zároveň osamělá až hanba. Když se Chinaski loučili aktuálním singlem předznamenávajícím nové album, "Můj svět", cítil jsem se ošizen, protože po výborném setu Support Lesbiens jsem očekával stejně dobrý a stejně skákavý od Chinaski, což se nestalo (nezahráli ani "Dlouhej kouř").

Je více než pravděpodobné, že z těch pěti tisíc lidí, kteří nakonec na festival dorazili, jich spousta přišla především kvůli posledním vystupujícím - skupině Čechomor. Nebylo by divu, když si uvědomíme, jaký bonbónek si na kapela na posluchače připravila - vzala s sebou hosta, Lenku Dusilovou. Ta s Čechomorem zazpívala ve třech písničkách (nechyběla pochopitelně Andělem 2001 oceněná skladba "Proměny") a postarala se tak o výjimečný zážitek. Koncert Českomoravské hudební společnosti byl poslední a nejdelší, skončil až po jedné hodině ráno. Pro nespavce byla připravena ještě projekce filmu "Rok ďábla", což byla jakási forma satisfakce za ohňostroj, který se kvůli poničenému pyrotechnickému skladu (zase ty povodně!) nemohl udát. Poté již nastal skutečný konec... alespoň si to myslím.

Festival Okoř 2002, podhradí Okoře, 24.8. 2002