Three Days Grace v loňském roce vystoupili na hradeckém Rock for People, letos nám je organizátoři tamního festivalu dovezli přímo do Prahy na samostatný koncert. Hned ze začátku je třeba říct, že volba místa nebyla příliš šťastná. Malá sportovní hala v areálu holešovického Výstaviště byla zaplněná přibližně z poloviny, což u kapely, která v USA vyprodává haly a na loňském Rock im Parku v Německu na ni přišlo přes deset tisíc lidí, docela zamrzí. Na druhou stranu to ale asi pořád byla lepší volba než Lucerna Music Bar, kam by se nejspíš tolik lidí ani nevešlo, nebo Velký sál Lucerny, kde by se pro změnu bojovalo se zvukem.

Ten byl na Výstavišti po upravování v úvodních písních nad očekávání dobrý, takže za něj určitě palec nahoru. Druhý lze zvednout i za předkapelu We Are The Ocean. Kdo od ní čekal nějaké post-hardcorové běsnění, což se vzhledem k povaze hudby hlavních hvězd večera příliš nehodilo, mohl být příjemně překvapen. Skupina kolem výtečného vokalisty Liama Crombyho se dnes prezentuje mnohem přístupnějšími, melodickými písněmi ve středním tempu a se zpěvnými refrény, takže naladit se díky nim na následující program bylo přirozené jako nošení šály v zimě. Kvarteto z britského Essexu do setlistu zařadilo jak singly "Good For You" či "Ark" z aktuální, stejnojmenné desky, tak i vykopávky typu "Confessions" či poloakustický cover "Hey Now" od London Grammar. To vše podané se skromností, instrumentální přesností a úchvatným ječákem principála, s nímž by se Cromby nemusel stydět ani před takovou kapacitou, jakou je Myles Kennedy.

A právě zpěv bude asi pro mnohé fanoušky tím nejdiskutovanějším kritériem, když se ke koncertu Three Days Grace budou vracet. Dlouholetí příznivci skupiny se totiž museli vyrovnat s faktem, že frontman Adam Gontier kapelu v roce 2013 za ne zcela jasných okolností opustil, aby kolem sebe postavil formaci Saint Asonia, s níž na podzim vydal první desku. Na jeho místo nastoupil Matt Walst z uskupení My Darkest Days, což je mimochodem bratr basáka Brada a také člověk, který čtveřici (na pódiu doplněné ještě o klávesistu Daniho Rosenoera) pomáhal už s texty na průlomové album "One-X".

Že to nebyla právě ta nejlepší volba, se už fanoušci mohli přesvědčit loni v létě, a ačkoliv autor těchto řádků doufal, že se to s větší sehraností kapely po zmiňovaném Rock im Parku zlepší, bylo znát, že Matt Walst má proti svému předchůdci stále co dohánět. Po frontmanovi v kožené bundě, s černě podmalovanýma očima a rošťácky rozhozenými vlasy se sice české fanynky mohly upištět, jenže ani jejich jekot nedokázal zakrýt intonační nepřesnosti a skřípající koncovky v náročnějších pasážích, které nepříjemně tahaly za uši. Nebylo jich mnoho a určitě není cílem vyvolávat v čtenářích dojem, že Matt Walst je Anette Olzon v kalhotách, na druhou stranu ale slyšet byly a dojem z tak skvěle odehraných hitů jako "The Good Life", "Animal I Have Become" nebo burácivé "Painkiller" to poznamenalo. Z novinky "Human" pak pánové vytáhli ještě kousky "I Am Machine", "Human Race", "So What" a asi nejpovedenější baladu "Fallen Angel", k níž prý momentálně vzniká video.

Torzo původní kapely, která se před každým vystoupením nabíjí skladbami "Swerve City" od Deftones a "Superstition" od Stevieho Wondera, působilo na pódiu sebevědomě a nebýt přehnaně hrané agrese a neustálého povzbuzování ze strany jejího zpěváka, mohlo se i díky výbornému sólu bubeníka s klávesistou jednat o skvělý koncert.

Takto to ale bylo jen docela dobré a vniknutí Three Days Grace na domácí pódia v nás spíše zanechává naději v to, že bychom se na českém území mohli v budoucnu těšit z vícero kapel podobného ranku. Takoví 3 Doors Down, Hoobastank, Chevelle, Staind, Breaking Benjamin nebo Switchfoot by určitě nebyli špatní, co říkáte?