Kdyby Def Leppard už nikdy nevydali žádnou další desku (a zatím poslední "Songs From The Sparkle Lounge" byla už z roku 2008), nic by se na jejich statusu nezměnilo. Už řekli všechno, odvážím se tvrdit. Jakési převratné změny, odhalení a zápletky se v jejich případě už rovněž nedají očekávat. Jedenácté studiové album nazvané prostě "Def Leppard" je zkrátka bez nějakých přívlastků. Žádné obrovské překvapení.

Skupina původem z Sheffieldu bývá škarohlídy shledávána velice nudnou. Typické harmonie, hodně balad, vícehlasy, Elliottův vokál a zvuk elektronických bicích. To je jejich značka umožňující posluchači rozpoznání po pár vteřinách. Občasné pokusy o změnu zvuku či import dalších vlivů do vyzkoušených postupů se jim sporadicky dařil (třeba na albu "Slang"), nakonec se však Def Leppard vždy vrátili do vyjetých kolejí. Platí to i pro jejich jedenáctou studiovou desku. Nechybí nic - a naštěstí Allenovy bicí znějí opravdu rockově.

Na aktuálním albu se do těchto charakteristických postupů kapele místy podařilo přidat něco osvěžujícího: velmi obohacujícím dojmem působí akustický nápěv "Battle Of My Own" nebo velkolepá střední část závěrečné balady "Blind Faith", která zde byla importována z konce šedesátých let a čekali byste ji spíše na albu Oasis. A došlo i na funkovou basu: "Man Enough" se opravdu hodí i na taneční parket do dvojičky s queenovskou "Another One Bites The Dust". Když už jsme u těch inspirací, moc se nepovedla ta v "Sea Of Love", až okatě vykrádající "Sweet Home Alabama".

Naprostou většinu toho, co na albu Def Leppard zní, jsme už v nějaké podobě slyšeli na předchozích nahrávkách skupiny. Nové písně jsou variacemi už vymyšlených nápadů, ale žádné novinky ve směrování kapely asi nikdo nečekal a snad ani nechtěl. Pro fandy v pohodě, chlapy to evidentně stále baví ve studiu i na pódiu a všem ostatním jsou Def Leppard už pár desetiletí úplně ukradeni.