Do Prahy BirdPen letos zavítali s odstupem jednoho roku vybavení novým albem "In The Company Of Imaginary Friends" a po loňských dvou koncertech na strahovské Sedmičce to pro kapelu byla již třetí návštěva tuzemské metropole v relativní krátké době. Frontman Dave Pen si k tomu navíc může připočítat několik dalších výjezdů do Česka, které absolvoval s Archive, takže soudě alespoň dle matematiky by jím vedená formace měla mít v místních poměrech slušné zázemí. Futurum se sice pozvolna zaplnilo nepoměrně víc než vloni podstatně menší prostor na Strahově, stejně to ale byla v porovnání se zbytkem jejich podzimního turné a událostmi podobného formátu spíš slabota.

Soubor naštěstí nevykazuje nejmenší známky toho, že by sledoval realizaci jiných než uměleckých ambicí, a už loni předvedl, že nemá problém hrát ani pro pět a půl člověka. Vlažný zájem tak jde spíš ke škodě místních fanoušků poctivých kytarovek, protože v kontextu letošního roku BirdPen jednoznačně předvedli jeden z nejintenzivnějších koncertů, a to nejenom podzimní sezóny.

Pro poslední ptačí vystoupení platilo v podstatě obdobné co o jarním večeru, který ve Futuru patřil nedávno rozpadlým Dry The River, a ve stručnosti by se dalo shrnout slovy hyper-emotivní zážitek s velkolepým zvukem. Smíchovský prostor se s naddimenzovanou produkcí tradičně rovná překvapivě dobře a malým klubovkám dokáže s přispěním šikovného zvukaře propůjčit takřka stadiónový feeling. Přesně tohle BirdPen potřebují k tomu, aby jejich vrstevnaté skladby pustily co nejvíc šťávy, a toho se jim také dostalo. Vynikly jak jednotlivé textury v pozadí atmosferických kytarových forem, tak Penovy sametově teskné vokály, s nimiž si rozervanecky pohrával v Martinovském stylu, coby základní stavební kameny nejen pražského setlistu, ale celé tříalbové diskografie formace, která se kdysi zrodila ve sdíleném pokojíčku v Southamptnu.

Okouzlující atmosféra vycházela striktně z postupné gradace a nahrávala odevzdanému rozjímání s tím, že v první polovině koncertu dostal prostor zejména nový materiál, který vsázel na postupné nabalování energie s prozářeným vrcholem ještě o něco častěji než zbývající část večera. BirdPen tento svůj nenucený jazyk dotáhli k dokonalosti a získali si jím fanoušky oddané tak, že by jim jiné skupiny mohly závidět. S odstupem vnímáno si však nelze nevšimnout, že bez výraznějšího úkroku z vyjetých kolejí se neubrání jisté schématičnosti a předvídatelnosti. I to může být jedním z důvodů, proč má čtveřice zatím blíže k publiku, které vyzobává, než mase adorující superkapely jako Coldplay. Tohle je ale cesta, kterou si BirdPen zvolili, jejich nepodbízivý svět nevznikl ze zarputilosti nebo deficitu nápadů, reflektuje cítění svých protagonistů a není na místě mu cokoli vytýkat.

Postava Davea Pena by si nicméně zasloužila nosit větší odlesk slávy. Je zarážející sledovat člověka s jeho talentem a přirozeným charismatem, jak nesměle a zaskočeně reaguje, když publikum v euforii tleská epicky rozmáchlým hitům jako "Like A Mountain". Po úterním znovushledání je verdikt jasný - BirdPen svůj potenciál naplno rozvinuli, teď už jen zbývá, aby si toho konečně někdo všiml.