V den koncertu mě kamarádi a kolegové zasypávaly dotazy, kam že to vyrážím. Žádná velká událost, kromě křtu alba Stroy v Lucerna Music Baru, se nezdála být na obzoru a zmínka o Hugo Raceovi, kterého nabízel program Paláce Akropolis, sama o sobě nikoho nepřiměla zpozornět. Pod jménem australského světoběžníka si jen málokdo vybavil konkrétní osobnost, když jsem ale přihodila nalejvárnu o Hugově spolupráci s Nickem Cavem a jeho The Bad Seeds, výstavním chrapláku a inovativním přístupu k bluesové tradici, ke zbystření už to stačilo.

Nenápadná koncertní událost naštěstí velké promo nepotřebovala. Hugo Race dlouhá léta tvořil v evropských zemích a díky častému koncertování si rovněž v tuzemské metropoli vybudoval silné zázemí. Na pražských zastávkách některých z jeho mnoha bočních projektů sice zpravidla nepotkáte více než několik nadšenců, Palác Akropolis se mu ale společně s domovskou doprovodnou kapelou The True Spirit spolehlivě podařilo vyprodat a přitáhnout vytříbené publikum.

The True Spirit v Akropoli vystoupili v ustálené sestavě s Brettem Polinessem (bicí), Bryanem Colechinem (baskytara), Michelangelem Russem (trubka, harmonika, klávesy) a Nico Mansym (klávesy), které na pódiu doplnil kytarista Chris Hughes. Souboru mazáků z pozice leadera přirozeně dominoval charismatický vlk Hugo Race, který nešetřil promluvami s poetickým nádechem, prostor zazářit ale dostali i ostatní instrumentalisté. Setlist se odvíjel poměrně rovně, ve znamení ležérně hypnotického groovu a tradičních kytarových forem. Ačkoli se ansámbl veskrze držel prašně zemitého zvuku, došlo i na jemnou psychedelii, tolik spojovanou s aktuální deskou "The Spirit". Nedá se však říct, že by udávala celkový ráz koncertu a zůstávala více nebo méně skryta mezi řádky.

Hrálo se podle plánu především z "The Spirit", z něhož zazněly prakticky všechny skladby, pouze v menší míře se vzpomínalo, na nové EPéčko s názvem "False Idols" navnadil stejnojmenný track. Příjemnému a konzistentnímu vystoupení nebylo co vytnout. Nepatrná jednolitost tempa, ze které výrazněji vybočil až baladický přídavek, sice nevytvořila žádný jednoznačný vrchol, nesváděla však ke ztrátě pozornosti, a pokud se publikum projevovalo s jistou rezervovaností, lze ji přikládat spíše intimnímu charakteru události. Shrnuto a podtrženo šlo o velmi vydařený návrat.