Program podzimní klubové sezóny se promění v rušnou křižovatku každou chvíli, tohle pondělí šlo ale do extrému. Konkurence A Place To Bury Strangers, The Prodigy, Kiasmos, případně Deradoorian nebo VR/Nobody se zkoncentrovala přinejmenším do jednoho velkého dilema, což, převedeno do mojí soukromé roviny, znamenalo bitku mezi opojným randálem v MeetFactory nebo decentní party v podání Kiasmos, kterým patřil Palác Akropolis. Nakonec zvítězila varianta A, protože elektroniku mám sice v krvi, ale kytary se stačily zažrat až do morku kostí. Takže tak.

Svůj podíl na výsledku rozhodovacího procesu mělo i obsazení postu supportující kapely, který připadl na trojici Groomers, další partu z Brooklynu. První kontakt při plnění domácího úkolu dopadl slibně a přesvědčil, abych vyrazila směr Lihovar dokonce s předstihem. Během úvodní poloviny setu se předkapela představila v poměrně šťavnatém modu. Vyzařoval z ní mix garážové energie, postpunkové ležérnosti, feelingu The Cure, tu a tam se nezapomněla trochu zasnít a nejen ze skladby "I Think We're Alone Now" se dal snadno a rychle převzít nevtíravý refrén. Díky dobře uchopenému startu a neodfláknuté komunikaci Groomers až do poslední chvíle sklízeli pozitivní ohlas a nikomu nevadilo, že songy na chvostu už vyzněly poněkud tuctově.

Po odlehčeném entrée A Place To Bury Strangers převzali otěže s brutální silou sobě vlastní. Nastokrát omílaná hesla o povinném nošení špuntů na jejich show a soutěžení se Swans o titul nejhlasitější kapely současnosti se v ten moment, hajp nehajp, proměnila v realitu a hodinová procházka alejí nezřízeného hlukového běsnění mohla začít. Trojice noisemakerů vedená úspěšným živnostníkem v oblasti maloobchodu s kytarovými efekty vlastní výroby udělala všechno pro to, aby umocnila katarzivní účinek svojí produkce. Ponořila se do clony z mlhy a paprsků a vše živé v dosahu lapila do ryze audiovizuální pasti. Jasně, pozorovat Olivera Ackermanna, co že to provádí na stage za punkové psí kusy, je zážitek sui generis, mnohem příjemnější ale bylo nesoustředit se na pevný bod, přepnout na autopilota a nechat si pořádně vyčistit palici.

Shoegaze se od doby svého největšího boomu přetavil do nejrůznějších indie pop/rockových mutací, žádná z nich mi ale popravdě nepřirostla k srdci tolik jako právě smrtící varianta APTBS. Tahle trojice z Brooklynu si ze všeho bere, co uzná za vhodné, od noise rocku přes industriál až po starou známou gothiku. Nezatěžuje vás zbytečným důrazem na typizované vokály, které v jejich případě fungují spíše jako nezbytný tmel ostatních vrstev, v experimentování s efekty jde tak daleko, kolik jen její vlastní fantazie dovolí, a nikdy nezapomíná vše ukotvit živelnými basovými linkami, intuitivně předvídatelnou gradací a překvapě razantními hlukovými výpady ve chvílích, kdy se znásobení náporu už zdá být nemožné.

Příklon k menší přímočarosti na posledních dvou nahrávkách, které i někteří ultras vnímají jako odbočku do slepé uličky, naživo nebyl příliš citelný. Pokud jde o letošní novinku "Transfixiation", trojice vybírala v první řadě z rytmičtějších tracků jako "We've Come So Far", "Feel The Void" nebo "Now It's Over", které držely krok s klasikou, v čele s netrpělivě očekávaným highlightem "Missing You". Při výběru ze sortimentu merch pultu se sice většina nákupčích asi dožadovala starších desek, nic to ale nemění na tom, že novější diskografie uhájila své místo a není třeba se jí stranit.

Výstřední kejkle s laserovými paprsky ve tvaru zářící supernovy, které se staly společně s pulsujícím party beatem tečkou za hlukovou terapií v podání A Place To Bury Strange, už přece jenom možná nesedly každému, tenhle večer, ale nebyl o přizpůsobování se poptávce v žádném ohledu a za to pánům patří hluboká poklona.