Marduk suverénním způsobem zválcovali letošní Brutal Assault. Zásadní otázka tedy zněla, zda na velice povedené vystoupení dokážou navázat v klubových podmínkách, navíc se standardním setlistem, který nebude zahrnovat kompletní materiál z legendární desky "Panzer Division Marduk". Zůstává bez debat, že Švédové v Praze předvedli obdobně ničivou ofenzivu. Použili však jiné zbraně a taktiku.

Jestliže v josefovské pevnosti Marduk vsadili vše na přímočarý úder a veškerý odpor rozdrtila kola kupředu se valících obrněnců, v bitvě na Nové Chmelnici rozvinuli mnohem pestřejší strategické tahy. Na rozdíl od neustálé nemilosrdné palby bicí artilerie nyní užívali rovněž taktické obchvaty, kterými neustálý postup vpřed usměrňovali. Pomalejší vály jako "The Blond Beast" nebo "The Levelling Dust" tak skvěle připravovaly pozice pro nástup vražedných vypalovaček typu "502" či "Warschau", které publikum drtily podobným stylem jako dělostřelectvo sbory obklíčené v kotlích na východní frontě.

Úspěch takové ofenzivy většinou záleží na více faktorech. Krom výše popsané výborné strategie v podobě dobře zvoleného setlistu prezentujícího průřez letitou tvorbou kapely i její hlavní hudební polohy se jednalo především o charismatického velitele, jehož role se ujal vokalista Mortuus, a rychlou, přesnou palebnou sílu, kterou obstaral bubeník Fredrik Widigs.

Mnozí příznivci starší tvorby Marduk budou sice nestále vzývat původního černokněžníka za mikrofonem Legiona, jeho vokální i vizuální projev však nikdy nebyl tak neskutečně agresivní, jako tomu je v případě současné krvelačné bestie Mortuuse. Démoničtější Legion se možná více hodil do pekelnějších válů, songům s válečnou tematikou, jež v souvislosti s novinkou "Frontschwein" pražskému vystoupení dominovaly, ale kraluje jeho nástupce. Co je důležitější, zdá se, že Marduk definitivně vyřešili problémy s bicími, které je trápily po odchodu Emila Dragutinoviće v roce 2006. Po několika omylech se vynořil Fredrik Widigs. Tento chlapík je přesně tou mašinou, kterou black metal švédského ražení nezbytně potřebuje. Doufejme, že v sestavě vydrží dlouho.

Posledním, ale zdaleka ne zanedbatelným aspektem, který podpořil útok švédských tanků, byl dobrý zvuk. Ten je třeba vyzdvihnout především v kontextu vystoupení předkapel. V Nové Chmelnici nedávno instalovali novou aparaturu. Tento chválihodný krok ale neodstranil velký problém uvedeného klubu, totiž obecně špatnou akustiku sálu. Zvuk tak má nadále tendence tříštit se. V případě hudby, kterou Marduk produkují, to však nebylo zcela na škodu. Sound získal příjemně zastřený nádech, který k black metalu tak nějak patří. Zároveň šlo všemu konkrétně rozumět. Za vyzdvihnutí stojí především Devova krásně zvonivá a čitelná basa i Morganova hutná a zároveň agresivní kytara.

Zaplněný, ale ne přecpaný klub si tak vystoupení švédské hydry náležitě užil. O rozpoložení publika svědčilo neustálé vyvolávání kapely mezi jednotlivými skladbami i naprosto brutální kotel. Nešlo se ubránit podezření, že někteří šílenci pod pódiem se nechali ve svém běsnění inspirovat právě probíhajícím mistrovstvím světa v rugby.

Pakliže koncert Marduk se skutečně povedl, o zbytku produkce se rozhodně nedá říct totéž. Výjimku v tomto ohledu představovali francouzští pekelníci Svart Crown. Kvartetu, jemuž instrumentálně jednoznačně dominoval vousatý bicman Kévin Paradis (suverénně nejrychlejší a nejtechničtější bubeník večera), se podařilo vytvořit vydatnou atmosféru zmaru, zkázy a absolutní temnoty. Fungovaly pecky z obou posledních studiovek těchto infernálních death metalistů. Kapele se postupem setu podařilo porazit i nepřející zvukové podmínky a potvrdila, že v rámci zlem a černotou načichlého deathu patří mezi absolutní špičku.

Kdo se dostavil až na poslední dvě sebranky, o nic nepřišel. Vystoupení dalších předkapel ničila buď již zmiňovaná zvuková mizérie - jako v případě řeckých thrasherů Bio-Cancer sestávajících očividně ze zkušených a technicky zdatných muzikantů - nebo malá nápaditost a tuctovost nabízeného materiálu, což platí především o úvodních Cvinger. O něco lépe si vedli roky ošlehaní norští černokněžníci Crest Of Darkness. Přesto i v jejich případě předváděné pódiové divadélko vítězilo nad hudebním obsahem.

Samostatnou kapitolou pak představovala účast tuzemských veteránů Törr. Herešova parta sama prohlásila, že si ve společnosti vystupujících kapel připadá poněkud nepatřičně. Pánové nebyli daleko od pravdy. Přestože odehráli speciální set, v němž zavzpomínali především na "Kladivo na čarodějnice", v českém prostředí legendární zásek, jejich metal je jednoduše více než černotou nasáklý nepříjemnou pachutí obyčejného hospodského bigbítu. Dle reakcí si však přinejmenším část publika přišla na své. Inu, jak se říká, proti gustu...