Po pódiu strahovské Sedmičky se už prošly stovky kapel možných i nemožných žánrů. Každý to patrně vidí jinak, ale mnoho lidí se shodne na tom, že k suterénním prostorám klubu hardcore sedí nejlíp. Přesvědčit se o tom mohla i trojice kapel Counterparts, Senses Fail a Capsize, které si tam daly dostaveníčko. S blížícím se datem konání organizátoři zvažovali možnost přesunout koncert do většího prostoru klubu Futurum, ale počet prodaných vstupenek hovořil jasnou řečí a akce nakonec proběhla v, řekněme, sevřenějších prostorách na Strahově.

Capsize spustili skoro na minutu přesně čtvrt hodiny po sedmé. Emotivní vokál Daniela Wanda, promíchaný s hodně rychlou rytmikou a odsekávanými rify kytar, působil na publikum jako živá voda. Během okamžiku se před pódiem roztočil děsivý mosh pit. Neznalí tvorby těchto Američanů se po půlhodinovém vystoupení nemohli zbavit pocitu určité jednotvárnosti. Muzika Capsize se zkrátka musí dostat do krve.

Pro mě osobně byli headlinery večera ostřílení emaři Senses Fail. Bylo to vůbec poprvé, kdy vystoupili před českým publikem, což je mírně řečeno zarážející. Současně se nabízí otázka, jak je možné, že taková kapela hraje jenom na Sedmičce. Z celé trojice ukázali nejvíce melodickou tvář jinak tvrdé muziky. Od vydání "Let It Enfold You" uplynulo jedenáct let, přesto bylo skvělé zjistit, že skladby z téhle vynikající desky kapela ještě nezapomněla. Kromě novinek pochopitelně došlo i na hitovky "Lady In Blue Dress" nebo "Can’t Be Saved". Buddy Nielsen s hustým plnovousem pauzy mezi tracky prokládal děkovačkami. Koncertní absence v Česku byla evidentně nepochopitelná i pro něj.

Counterparts dostáli své pověsti objevu kanadské hardcorové scény. Jejich vystoupení byla dech beroucí jízda. Před nástupem si dali trochu načas a dopřáli si chvíli hvězdného čekání. Objevili se až ve chvíli, kdy skoro vyprodaný klub skandoval: "Counterparts, Counterparts!"

Kdyby někdo najednou vypnul zvuk, při pohledu na kapelu by málokdo řekl, že hraje to, co hraje. Projev muzikantů byl umírněný, decentní, působili téměř distingovaně. Tedy pokud nepočítáme démonického Brendana "B" Murphyho s mikrofonem v ruce. S vlasy nalepenými na zpoceném obličeji křičel texty do publika sotva několik centimetrů před sebou. Při refrénech nořil ruku s mikrofonem do chumlu lidí a nechával je zpívat.

Pořadatelé se mnou asi souhlasit nebudou, když řeknu, že jsem rád, že vystoupení proběhlo právě na Strahově. Na velké scéně by se všechna energie patrně rozmělnila a nepůsobila tak kompaktně, čehož jsme byli svědky právě na Sedmičce. Kouzlo a síla téhle muziky paradoxně vyniknou hlavně v malém uzavřeném prostoru.